Letoušní toulání bylo již desáté a Standa to pojal tak, že také musí být těžší než obvykle. Nakonec to nebylo tak hrozné, sice kopce tam byly jeden za druhým, až to nevypadalo jako Šumava, ale jezdilo se hodně po asfaltu nebo širokých cestách. Nijak obzvlášť jsem strategii nepiloval, jen jsem si to chtěl užít a také si řekl, že v noci prostě jezdit nebudu, abych také něco viděl a do cíle dojel spíš odpočatý, než vyřízený. Jen jsem trasu doma prolétl očima, nahrál do navigace, zabalil jako obvykle (tedy naházel věci do krabic do auta, zabalil jsem to až na místě) a prostě jel po čáře. Startovalo se jako obvykle v úterý, tentokrát z penzionu Vítovce u Nespic, kde se bylo možné ubytovat i v chatkách. Start byl v 5 odpoledne, takže bylo dost času se tam v ten den dopravit.
Hned od začátku se jelo docela na pohodu, žádný stres, nejprve na východ do Vimperku, kde jsme viděli zámek, pak jsme spadli k Volyňce a začali stoupat na Boubín. Nijak jsem to nedrtil a chvílemi i šel, ve stroupání mne předjel Zdenda, poté se zahlo doprava na dřevěné schody a vyšli až na vrchol k rozhledně. Tam se Zdenda celý spocený převlékal, já rovnou pokračoval dál. Dolu jsme prvních asi 50m svedl, tam se jet moc nedalo, pak už to šlo a sjel až dolů. Pak jsme přes dřevěné přelezy vlezli do Boubínského pralesa, kde jsem potkal Michala a chvíli jeli spolu. docela to rozjel, takže jsem musel taky přidat abych mu stačil :) Kolem vrchu Bobík jsme pak sjeli dolů do Volar, kde jsme okoštovali místní jedenáctku. Potklai jsme tam Baldu, Milana, Láďu a pár dalších, Michal bojoval s křečemi, asi to rozjel moc zhurta, Láďa vtivkoval, že dnešní den končí až zítra večer. Nálada byla výborná, dál jsme vyrazili asi v devět večer a jeli vesměs spolu. Přeskočili jsme přes Svatou Magdalenu do Zbytin a pak přes Libínský vrch na Prachatice. Už se začalo stmívat, takže mi bylo jasné, že je opustím, protože jsem rozhodně v noci jet nechtěl. Takže před Libínem na parkovišti jsem viděl přístřešek a využil příležitost a asi v jedenáct zalehl. Nechtěl jsem se nikam hnát a dojet až v sobotu. Matematicky to vycházelo na 50km první den a každý další den na 150km. První den jsem ujel 63km, takže plán jsem překročil a byl spokojený.
Druhý den ráno jsem vyrazil asi v 5, do Pzrachatic to bylo už skoro jen z kopce, projel jsem kolem Kaple sv. Filipa Neri a pak dolů křížovou cestou až do Prachatic. Pivovar byl samozřejmě zavřený, ale benzinka na konci Prachatic poskytla dostatečnou snídani. Cesta se stočila na západ, houpalo se to nahoru dolů docela pěknými cestami až na hrad Kašperk a pak do Sušice, kde jsem se nadlábl na ostrově Santos v občerstvení - pivo, polívka, burger. Počasí bylo do té doby výborné, ale už se trochu začalo schylovat k nějakým přeháňkám. Ze Sušice nahoru na Jedlovou a pak Nýrsko a poslední pořádné občerstvení a doplnění zásob na benzince, protože se začalo stoupat do Německa na Ostrý. Nedělal jsem hrdinu a šel pěšky, protože se blížilo stmívání, vyhlédl jsem si v mapě dva možné přístešky. První byl ale moc brzo a druhý byl za Ostrým. Nevěda, co mne čeká, říkal jsem si si, že i tam budu moc brzo a budu pokračovat. Ve stoupání jsme dohnal Jíťu, která toho zdá se měla už dost, ale bojovala statečně. Jenže Ostrý byl opravdu vostrej, Jíťa věděla, co jičeká, uhli jsme doleva a dál po šutrech občas spíš horolezecky. Spolu jsme vystupali až na vrchol a bylo mi jasné, že ten druhý přístřešek bude akorát. Sjel jsem k němi jen kousek za vrchol a tam zůstal asi v půl desáté a šel spát. Jitka pokračovala, kolem pak profrčelo ještě pár toulalů a já se docela dobře vyspal. Celkem 167km, takže jsem byl spokojený.
Třetí den ráno jsem posnídal a vyrazil asi v půl šesté. Sjel jsem do nějakých německých vesnic až do 550mnm, takže se začalo zase stoupat. Nejdřív to šlo, statečně jsem bojoval, ale pak se to zvedlo, takže jsem začal zase chodit a tak nějak to střídal, abych šetřil nohy, záda i zadek. Ani jsem moc nevědel, kam stoupám, ale nejednou jsem byl v sedm hodin u nádherného jezera Kleiner Arbersee - asi Malé javorové jezero. Říkal jsem si, jestli je i velké. Nikdo tam nebyl a bylo tam jak v pohádce. To jsem si říkal, jak jsem udělal dobře, že jsem nejel v noci, protože bych tam za ty dvě hodiny dojel a určitě viděl prd a o tohle přišel. Přes jezero byl vidět masiv hory, na jehož vrcholu se trčili dvě kopule - vrchol Javoru (Arber). No ale stoupalo se dál, dojel jsem do vesnice Brenner, objel Javor z druhé strany a otevřel se pohled na sjezdovku Javoru. Bylo jasné, co mne čeká - pěkná tlačenka. Nicméně to docela šlo a ani jsem nebyl moc unavený, takže se mi šlo dobře, občas jsem i nasedl. Krásné výhledy ale stály za to, nejhezčí byly z cesty, která přetínala sjezdovku, z vrcholu už to tak slavné nebylo, protože výhled zakrývaly místama stromy. Poté krásný sjezd dolů, kde byl Arberseehaus. Říkal jsem si, jak to, že tam zase je, až později jsem na mapě našel, že za ním je Grosser Arbersee - Velké javorové jezero. Škoda, že jsem tam nezastavil a napokochal se výhledem. Asi bych si měl tu trasu předem přeci jen lépe nastudovat. Další sjezd až do Bavorské Železné rudy (Bayerish Eisenstein) a poté jsem vystoupal do české Železné rudy. Občerstvovačka na Benzině, a zase stoupání na další vrchol - Falkenstein. Zdá se ráj německých e-bikerů. Moc jako bikeří nevypadali, většinou asi půjčené z půjčovny. Jediný, kdo tam byl na normálním kole bylo pár toulalů a občas jsem vzbuzoval jejich reakce. Asi se začínáme stávat raritou. Pak sezd zpět a uhnout na stoupavku, objet vrchol z druhé strany a houpavě pokračovat zpět do Česka a pak zase nahoru na Poledník. Tam už jsme jednou byli, i když tenkrát jeli (tedy spíš poskakovali) přes Prášilské jezero. Na Poledníku jsem si dal česněčku od milé paní, i když česnečka nebyla nic moc, spíš taková ochucená voda. Ale s chlebem přeci jen trochu zasytila. Zde kromě dvou bikepackerů na "favoritech" s brašnami zase samí mopedisti na e-kolech. Dál cesta vedla do Modravy, tam jsem nezastavil, ale na Horské Kvildě neodolal a příšrně se přežral bramboračky a houbové omáčky z knedlíkem, k tomu Březí Kozu. Moc dobře se pak nejelo, ale naštěstí to nebylo tak kopcovité, k prameni Vltavy, ani jsem nezastavoval a pokračoval dál do Neměcka a na Třístoličník. Před sebou jsem viděl mrak, z kterého očividně pršelo a bohužel byl přímo nad Třístoličníkem. Marně jsem doufal, že ho vátr někam odfoukne, ale zjevně se mu nechtělo a jak jsem se přibližoval, jen jsem přemýšlel, kdy si obleču bundu proti dešti. Ve stoupání jsem jednou zastavil, snědl ještě toust z domova, ale za chvíli jsem musel zastavovat znovu, protože začalo dost pršet. Schovávat se němlo cenu, aniu nebylo jak, tak jsem jel dál a doufal, že se schovám buď nahoře nebo to prostě projedu. Dojel jsem až k odbořce na kamenitou cestu, tak jsem už raději vedl a vystoupal až na vrchol. Tam je sice bouda, ale byla v rekonstrukci, takže zavřená, stejně už ale bylo pozdě a chtěl jsem hledat nějaké spaní a ujet z toho deště. Sjel jsem trochu dolů a po jižním svahu Trojmezné přijeli na hranici Rakouska. Tam cesta pokračovala po některé z asi 6 kamenitých nebo kořenatých cest. Bylo trochu obtížné zvolit, kterou se dát. Na poprvé se to nepovedlo, ale hned ta levá od ní byl ta pravá. Cesta to byla spíš pro kamzíky, po dešti tam bylo mokro a louže, kameny klouzaly, naštestí to bylo jen tak 100 metrů. Ještě jsem se přehoupl přes nějaký kopec a protože začala být tma, hledal jsem přístřešek. Měl jsem už 160km v nohách, ale pořád jsem nic nemohl najít. Naštěstí to docela jelo, po luxusní cyklostezce Bohmerwaldweg kolem Hochfichtu a dále až ke Schwarzenbergskému kanálu, kde jsem našel pěkný přístřešek za kanálem. Byla už půlnoc, alew spalo se tam dobře. Tento den celkem 180km, vzhledem k překonání Javoru dobrý výsledek.
Další den ráno jsme vyrazil kousek po šesté a hned potkal Petra Zdvořáka, který to dále kolem kanálu docela svištěl. Pak ale zastavil na jídlo, tak jsem ho ztratil, ale dále jsme se potkávali celý den. Sjel jsem do Přední Výtoně k Lipnu, kde byla otevřená sámožka, takže jsem doplnil zásobu a pořádně se najedl. Dorazil i Petr a dále jsme vyrazili společně. Kolem Lipna byla rovinka, přes hráz a luxusní stezka kolem vltavy do Vyššího Brodu. Kvůli focení mi Petr ujel a dohnal jsem ho až ve stoupoání na Kraví horu. Tam jsem mu pro změnu ujel já, sjel do Rožmerku, kde jsem zastavil v kempu na oběd. Boloňské špagety a pivo bodlo, ale přihnala se neočekávaná přeháňka, tak jsem počkal, až přejde a vyrazil dál. Cíl byla Kleť, tak jsem si v navigaci změnil cíl na jeho vrchol, abych věděl, jak to bude daleko. Bylo to asi 65 km, tak jsem doufal, jestli tam stihnu večeři. Trochu se to houpalo nahoru dolů, ale jelo se docela dobře. Ale počasí bylo proti, docela prudký liják mne chytil před Kalištěm v lese, zmoknout se mi moc nechtělo. Schoval jsem se pod strom, ten za chvíli propršel, tak jsem se přesunul pod smrk, který kupodivu liják vydržel a zůstal jsem suchý. Pak mne to ale chytlo ještě kousek před keltí, už ne tak dlouhý. Ještě porchávalo a raději jsem vyrazil. Na vrcholu Kletě jsem byl v 18 hodin, dohnal jsem tam Petra, který m,ne předjel v Rožmberku. Ale už měli zavřeno, takže jsem zůstal bez jídla. Už jsem neměl ani bagetu, dal si jen pivo z automatu, jedno dal do batohu a měl jen tyčky a sušenky. Moc jsem tam neotálel, déšť naštěstí ustal a pokračovali jsme dál. Cesta dál byla klasická houpavá, kratší výjezdy a sjezdy, Petra jsem za sebou najednou neviděl, ale pokračoval jsem dál, každý máme své tempo. Ale už jsem myslel na spaní, před sebou jsem měl Lněnice, krásné městečko zasazené do svahu hory Stráž, tak jsem si říkal, že tam něco najdu. Jenže tam nic vhodného nebylo, nakonec jsem skončil na vyhlídce nad městem, která byla lehce mimo trasu, byl tam krytý stůl, ale krátký. Dál se mi už nechtělo, přestože bylo ještě světlo, tak jsem si říkal, že to tam přečkám. Navíc tam byl nádherný výhled na Lněnice. V nohách jsem měl 154km ovlivněným přeháňkami, limit jsem splnil, takže na další den mi zbývalo už jen něco přes 90km. A mělo být hezky, tak si to ještě užiju. Když jsem se ukládal ke spánku, dorazil Petr, který měl stejný nápad. Uložil se na zem, ale měl v plánu spát jen dvě hodiny. Z počátku se mi moc dobře nespalo, stůl byl krátký, ale nechtělo se mi na zem kvůli hrozícím přeháňkám. Ale nakonec jsem našel polohu na bok napříč s nohami kolem sloupu, tak jsem se vyspal docela dobře. Petr nakonec vyrazil až asi v 1 hodinu a že se blíží za dvě hodiny větší déšť. Jak to řekl přešla menší přeháňka on vyrazil. Spal jsem dál a doufal, že déšť do rána přejde. Ten se nakonec nekonal, oblačnost se rozpadla, tak snad nezmokl.
Probudilo mne svítání a sluníčko, výhled na Lněnice byl ráno impozantní. Dal jsem si tyčku a vyrazil opět až po šesté hodině. Spal jsem skoro 8 hodin. Před sebou jsem už neměl nic strašlivého. Jak jsem vyrazil, potkal jsem zase Jíťu. Byla prý včera v jedenáct v noci na Kleti, takže přes noc stáhla těch 5 hodin, co jsem byl před ní. Je to neuvěřitelná bojovnice a zaslouží respekt. Prozradila mi, že nás čeká brod přes Blanici, což se mi moc nechtělo. Ve stoupání z Míčovic mne poslala dál. Ve vesnici Chroboly byla otevřená sámožka, tak jsem konečně dokoupil pořádné jídlo - rohlíky, májku, sýr a místo kefíru, který neměli, si dal icecoffe, hermelín, rybí salát a koláčky. To mi spravilo chuť, dorazila i Jíťa a byla také ráda. Pokračoval jsem v pohodě dál až za Blažejovicemi byl zmiňovaný brod. Do vody se mi fakt nechtělo, byly tam šutry, sice vody tolik nebylo, ale nechtěl jsem ani utopit elektroniku. Vrátil jsem se na silnici a objel to přes most u Blanického mlýna. Nezávodím, tak je to snad jedno. Cesta najela na zlatou stezku do Volar přes horu Kamenáč. Ve Volarech jsem nezastavoval, i když cesta odbočila kolem sámožky, ale všeho jsem měl dost. Zastavil jsem ale na benzině, něco muselo naopak ven. Pěkná cyklotrasa na Soumarský most, dále přes Lenoru a vystoupat na Zátoň a do Horní Vltavice. Pak po modré na Knížecí pláně, kde byla restaurace narvaná k prasknutí, opět plno s podporou motoru, nezastavoval jsem a hlavně si to cestu hodně užíval. Byly to poslední kilometry a kochačka Šumavskou krajinou. Sjezdík do Borové Lady a pak stoupání na Zadov a poté po naučné turistické stezce pěšky na Klostermannovu skálu. Odtud už se v podstatě jen klesalo až do cíle a já si říkal, že je škoda, že to končí, tak jsem ani nikam nepospíchal. Do cíle jsem dorazil ve 3 hodiny odpoledne ani ne moc unavený, klidně bych jel dál. Ale součástí toulání je i sobotní večerní afterparty a výmena zážitků. A to je to nejlepší zakončení - být mezi lidmi stejného založení a pohledu na svět kolem nás. Nezáleží na tom, kdo vyhrál a kdo byl poslední, důležité jsou zážitky. A jestli to vyjde, tak zase za rok!
