Na kole k moři do Benátek

Po několika letech objíždění různých bikepackingových závodů jako 1000 miles nebo Toulání Šumavou mne to závodění trochu přešlo (stejně jsem nezávodil a spíš si to užíval a bral jako turistiku nebo dobrodružství) a chtěl jsem se vrátit ke klasickému volnému bikepackingu. Závody mají jednu výhodu - nemusíte si dělat trasu, často se dostanete tam, kam by Vás ani nenapadlo se vydat. Na druhou stranu mám nějakou představu o tom, kam bych se chtěl vydat a kde žádné takové závody nejsou. Jedním z nich jsou Alpy. Ty mne vždy fascinovaly a chtěl jsem si je projet. A když už je člověk nahoře, tak sjet z kopce k moři už je přece hračka. Tak přišla myšlenka vydat se na kole k moři do Itálie do Bibione, kde to dobře znám. A pak dojet až do Benátek Mestre na vlak a vrátit se zpátky. Neměl jsem v plánu putovat po silnicích, ale primárně po turistických stezkách a cyklotrasách.

Čas jsem plánoval na začátek srpna, kdy jsem měl relativně volno. Po hezkém červenci se ale počasí zkazilo a začalo pršet. Říkal jsem si, že to nebude tak hrozné, navíc předpověď počasí slibovala zlepšení. Vyrazil jsem ve čtvrtek 3.8.2023, přičemž v sobotu mělo pršet, ale pak se to mělo zlepšit, což by vycházelo na Alpy. Tak jsem si říkal, že tu sobotu přečkám ve stanu a popojedu jen kousek a pak to už bude lepší.

Novinkou pro mne po několika letech bylo, že jsem měl v plánu vytáhnout můj starý stan z Lidlu. Se stanem jsme už dlouho nejel (kdo by se  sním na závodech tahal), ale říkal jsem si, že se bude hodit na přespání v kempech nebo v Rakousku, kde nějaké turistické přístřešky nejsou moc časté. Mám starý stan z Lídlu, jednoplášťový, vlézt se do něj musí pozpátku jako rak, posadit se v něm nemůžu, převléct jen s obtížemi. Ale už mi párkrát posloužil, tak jsem ho zabalil, dále jsem čapnul nafukovací karimatku, vzal svůj teplejší spacák a vše večer zabalil. Měl jsem dvě brašny - podsedlovku a brašnu na řidítka Everbike. Nafukovačku jsem dal jako vždy do malé brašny na rám.  Navíc jsme měl na řidítkách z vnitřní strany dvě brašny, původně určené pro malé lahve vody, ale do jedné jsem dal tyčky, do druhé hygienické potřeby.  V batohu jsem měl pak 2L vak na vodu, jídlo, doklady a náhladní powerbanku. Na představci dobíjenou powerbanku z dynama a mobil s navigací. Kolo jsem moc nepřipravoval, jen vyměnil řetěz a promazal vidlici a tlumič.

1. den

Vyrazil jsem brzy ráno asi v 6 hodin. Jak jinak začít cestu než propojit český symbol Blaník s mořem. Vzal jsem to přes Mnichovice a po žluté do Mezihoří, před kterým je hezká vyhlídka do okolí. Takový první zahřívací kopec. Dále vesměs po cyklotrasách až k Velkému Blaníku, na který jsme se rozhodl vystoupat po červené turistické. Začalo to u českého Domu přírody Blaníku, sjet dolů po pěšině až k potoku Brodec a za ním začalo stoupání. Vzhledem k charakteru cesty to bylo většinou pěšky, často se šlo po schodech a kamenech. Přemlouval jsem Svatého Václava, aby vyjeli Blaničtí rytíři, ale nepovedlo se. Odměnou bylo vidět základní kámen Národního divadla a na vrcholu rozhledna a párek. To bylo snad prvně, co jsem na Blaníku chytil otevřený bufet. Dolů jsem sjel opět po červené a dále po červené pokračoval na Malý Blaník. Tam stojí zřícenina kaple Máří Magdaleny, která je v hrozném stavu. Sice je tam cedule, že se opravuje, ale je v tomto stavu už několik let a nevypadá to, že by se tam něco dělalo. Přitom by si opravit zasloužila, je to (byla) impozantní stavba a určitě by mohla dál sloužit k různým účelům.

Po červené turistické jsem pokračoval až do Mladé Vožice. Cestou jsem potkal pěkný Šemberský mlýn a zříceninu hradu Šemberk. Je tam opravu hezká příroda, taková typicky česká - rybníky, lesy a louky. V Mladé Vožici jsem na náměstí využil vietnamskou prodejnu, najedl se a doplnil vodu.

Na jih jsem pokračoval po žluté přes přírodní park Polánka, Chýnov, Mlýny až ves se zajímavým názvem (pro mílaře) Vícemil k zámku Červená Lhota. Tam jsem měl v plánu si dát večeři, ale dorazil jsem tam před šestou a hospoda zavírala. Otevřena byla druhá, kde ale probíhala nějaká rekonstrukce, takže otevřena byla jen zahrádka a dělali jen kousku s trhaným masem. Tak aspoň to.

Pak už přišel na řadu přejezd na Třeboňsko, kde jsem chtěl někde přespat. Říkal jsem si, že by tam mohl být nějaký altán, ale to štěstí jsem neměl, nakonec jsem těsně před setměním zakotvil o rybářské bašty u našeho největšího rybníku Rožmberk. Vypadalo to, že bude pršet, ale nakonec z toho nic nebylo, jen foukal docela velký vítr. Zde jsem objevil první problém. Nafukovačka ucházela, takže jsem musel celou noc dofukovat. Moc jsem se kvůli tomu nevyspal.

2. den

Druhý den ráno jsem si hned prohlédl Třeboň, kde život teprve začínal, poté i Schwarzenberskou hrobku a dále pokračoval lesem okolo zlaté stoky směrem na Nové Hrady. Bylo to pořád po rovině, takže to dlouho netrvalo. Tam jsem doplnil zásoby v benzínce, dal si kafe a pak si prohlédl místní zámek. Čekaly mne Novohradské hory, které mám rád. Nejprve kolem Zevlova mlýnu a pak již liduprázdné cesty hor, nejprve strmá krátká stoupání a sjezdy a poté kolem hranic nahoru na Hojnou vodu a výstup částečně na Točník a k Žofínskému pralesu.

Novohradské hory mám projeté, tak jsem to tentokrát vzal dále přes Rakousko. U Stříbrných hutí jsem uhnul a jel po cyklostezce směrem na Karlstift, ale před ním uhnul doprava k prameni Lužnice. Z Lužnice jsem ještě nepil, ale zde jsem nepohrdnul a doplnil vodu. Poté jsem se vrátil k hranici Česka k Pohoří, ale před ní uhnul na jih kolem hranice k Weissensee a až pod Kamenec, kde jsem definitivně dal sbohem rodné krajině a zamířil kolem zámku Rosenhof, který funguje jako hospic, na Sandl.

Tady se ráz krajiny značně změnil a přopomínal hodně Alpské podhůří. Roztroušené domy a statky, kolem kterých se pasou krávy a ovce a plno luk. Zde se naplno ukazoval rozdíl mezi Čechy a Rakušany. Ti mají vše krásně upravené, posekané, ne jako u nás, kde si každý udržuje jen co má za plotem, ale co je před plotem ho už nezajímá. Takže u nás vesnice vypadají jako divočina, plno vysoké trávy, okolí silnic a cest zarostlé. V Rakousku nikoliv, tam je to jako ze škatulky. Z hor jsem sjel dlouhým sjezdem přes Obermarreith a Untermarreith dolů až do Sankt Oswald bei Freistadt. Malebné rakouské městečko, opět krásné upravené a vyšperkované.

Z něj jsem začal stoupat na horu Buchberg. Nejprve jen mírně, krásné "alpské" cesty po vrstevnicích, nakonec tlačení přímo na Buchberg k rozhledně. Tam byla otevřená nějaké bouda, kde jsem si dal pivo za 2 Eura (ve skutečnosti bylo za 1,80). To je cena jako u nás, už nikde to tak levné nebylo.

Další cíl byl Dunaj. Sjezd dolů z Buchberg, přes Kefermarkt a kolem řeky Feldaist do Pregartenu, k řece Gusen a kolem ní až do Sankt Georgen an der Gusen, který je vedle Dunaje. V italské restauraci Pacino, která moc itasky nevypadal, jsem si dal vídeňský řízek. Stále bylo slušné počasí, i když podle radaru se již schylovalo k dešti. Musel jsem tedy najít nějaké spaní. Zamířil jsem k Dunaji a hledal něco vhodného. Samozřejmě tam nic nebylo, takže jsem vjel k nějaké louce a postavil stan na kraji lesa. Už byla tma. Jak jsem zalezl do stanu, začalo pršet a pršelo celou noc. Na měkkém podkladu jsem ani nedofukoval nafukovačku, ale druhý problém byl stan. Ten na takový déšť nebyl stavěný, takže do něj zateklo a částečně jsem měl mokrý spacák. Navíc předpověď se změnila a mělo pršet až do středy. Uvidím ráno, co dál.

3. den

Ráno stále pršelo, čelil jsem útoku slimáků, kteří byli všude na stanu, na kole, i do bot zalezli. Příště raději nenechávat boty venku, i když pod stříškou. Ležel jsem asi do deseti a sledoval předpověď. Optimistická nebyla, ale v tom mokru nemělo smysl zůstávat. Zem kolem byla nasáklá vodou, ještě že tam bylo listí, jinak by všude kolem bylo bahno. Na obloze byly nízké husté mraky a i okolní kopce byly v mraku. V Alpách to nebude jiné a rozhodně bych tam nic neviděl. Další čtyři dny mělo pršet a spolu s nefunkční nafukovačkou, stanem co proprší a mokrým spacákem to nedávalo smysl. Byl jsem pár kilometrů od Linzu, vlastně posledního bodu, odkud se šlo dostat zpět domů vlakem přímým spojem. Rozhodl jsem se tedy putování přerušit, prohlídnout si v klidu Linz, dostat se domů, opravit výbavu a počkat na lepší počasí. Vše jsem sbalil, natáhl na sebe i kalhoty a bundu do deště a vydal se kolem Dunaje do Linzu. Dunaj je opravdu ohromná řeka, připadal jsem si jako na Lipně. Kolem vede asfaltová cyklostezka, na které jel i v tom dešti jeden cyklista za druhým. Skoro všichni to byli nějací cestovatelé na touringových kolech nebo gravelech s bagáží. Je pravda, že jet v tom dešti kolem Dunaje by mi nevadilo, bylo docela dobře vidět a kalhoty i bunda fungovaly skvěle.

Než jsem do Linzu dojel, přeci jen trochu déšť ustal, takže jsem mohl sundat kalhoty a bundu. Linz je hodně industriální, ale centrum je docela pěkné. Je tam zámek s muzeem, hezké náměstí, katedrála a vše je "po Rakousku" upravené. Zámek není jen atrakce, ale je tam i vybudovaná skleněná přístavba, kde je část muzea a také kavárna. Je odtud pěkný výhled na Dunaj a na město. Nakonec jsem dorazil na nádraží, nasedl do vlaku do Prahy a večer byl doma.

Umyl jsem kolo i sebe a hledal, jak vyřešit problémy s výbavou. Jinou nafukovačku jsem doma měl, jen jsem si ji radši vyzkoušel, jestli drží. Bez stanu jsem jet nechtěl, přeci jen jsem plánoval v Rakousku nějaké kempy, protože v údolí je to tam se spaním problematické. Nakonec jsem pořídil nový malý stan z Decathlonu - Forclaz MT900 pro 2 osoby. Nakonec jsem zvolil tento, přestože je těžší (1,9 kg oproti 1,3 kg) a sbalený o torchu větší než varianta pro jednoho. Ale byl jsem se na něj v obchodě podívat, měli tam oba postavené. Ten pro jednoho je uvnitř opravdu o dost menší, je dělaný pro skosenou nafukovačku, takže obdélníková se tam nevejde, spát skrčený asi také půjde těžko a nezbývá uvnitř žádné místo na věci, ty tak musí přijít do předsíně. Navíc je i nižší a při sezení už jsem byl hlavou ve stropě. Stan pro dva tak poskytuje daleko lepší komfort, lze ho použít i pro dva, uvnitř jsou poutka, kam lze přidělat šňůru a sušit na ní věci, není problém se tam převléci, vše zabalit včetně nafukovačky a pokud bych tam měl strávit třeba celý den, tak to není jen o ležení v jedné poloze. A po zkušenosti s předchozím stanem - tunelem - jsem přeci jen zatoužil po nějakém komfortu. Těch půl kila navíc mi za to stojí.

4. den

Přesně týden po prvním startu, tedy ve čtvrtek, jsem navázal na předchozí cestu a ráno se dopravil vlakem zpět do Linze. Počasí ještě nebylo nic moc, ale přes den se to mělo vybírat a další den, kde bych byl v Alpách, mělo být už hezky. Na víkend dokonce hlásili pařáky. Byl jsem tam asi v deset hodin a v plánu jsem měl dojet k prvnímu Alpskému jezeru nebo možná ještě dál.

V Linzu jsem se už nezdržoval a vyrazil na cestu. Dojel jsem do Traunu, kde jsem navázal na stejnojmennou řeku. Prohlédl jsem si Traunský zámek a jeho okolí a najel na cyklostezku kolem Traunu. Řeka je to opravdu impozantní, voda tam teče dost divoce, byla dost zkalená, asi následek předchozích deštů. Hned po pár metrech jsem uviděl přehradu, která přetékala shora a valilo se tam obrovské množství vody. Kolem hráze přes řeku vede vedle přepadu lávka a voda tam vytvářela milióny malých kapek.

Jak se ukázalo, na řece je jedna přehrada za druhou, zřejmě síť elektráren. A teče dost zajímavým způsobem, nad hrází není obvyklé jezero jako u nás, ale kolem řeky je vybudovaný po obou stranách násep, mezi kterými řeka teče. A opravdu teče, voda tam nestojí. Cyklostezka vede vedle hráze pod úrovní vody. Vypadá to zvláštně a člověk si říká, co by se stalo, kdyby se hráz protrhla. Nahoře na náspu vede ještě jedna štěrková cesta, kde je možné jet paralelně s cyklostezkou a užívat si výhledu na řeku. A také tam nikdo nebyl oproti cyklostezce, kde bylo dost skupinek e-bikerů, takže jsem této možnosti využil. Voda už zde má takovou zvláštní barvu, kromě toho, že byla hnědě zkalená, je taková do modrozelena. Jak jsem jel proti proudu řeky, zakalení bylo čím dál menší a modrozelená barva přibývala.

Projel jsem Wels, Lambach, Laakirchen a přede mnou se v dálce vynořovaly vrcholky Alp. Bylo to pro mne fascinující. To už ale bylo těsně před Traunsee, které se přede mnou vynořilo jako sen. Přejížděl jsem most a po levé straně vidím na konci řeky jezero. Popojedu kousek kolem řeky a jsem ve Gmundenu. Pro mne zvláštní bylo, že tam nebyla žádná hráz, přehrada, prostě jen řeka vytéká z toho jezera. A to docela fofrem - je vidět, jak se voda stahuje z jezera, zrychluje a frčí z kopce... fascinující. Jezero nádherné, pro mne div světa. Voda průzračná, projel jsem kolem malého náměstí na promenádu kolem jezera a pořád zastavoval a něco fotil. Bylo pořád co.

Ještě ale nebylo tolik hodin, tak jsem se vydal přes kopec k dalšímu jezeru Atterse, kde jsem chtěl skončit v kempu. Cestou ještě krásné výhledy na okolní hory a věděl jsem, že si jich ještě užiju. Byla to nádhera. Zkoušel jsem koukat, jestli by někde nebylo spaní mimo kemp, ale kolem cesty jen divočina, prudké kopce nahoru nebo dolů, žádný turistický přístřešek, jen tu a tam nějaká zamčená chatrč bez verandy. Takže jsem nakonec kolem nějaké bystřiny dojel do Seefeldu, Kolem jezera samozřejmě nžádné volné plácky k zakempování, ještě jsem si vybral v bankomatu nějaké euro a vyrazil jsem do kempu. Jenže kemp plný a prý ani místečko pro malý stan s kolem. Že prý je kousek dál ještě jeden kemp a mám to zkusit tam. Tam se situace opakovala, byli tam nějací turisté s autem, které zase posílali do předchozího kempu. Jak to s nimi dopadlo nevím, naštěstí pro mne jen s kolem se jedno místo našlo.

Postavil jsem stan a hledal jsem nějakou restauraci. Byl tam jen nějaký samoobslužný kiosek, kde bylo možné si nakoupit a nějaké náctileté brigádnice tam dělali pizzu. Tím jsem nepohrdnul, dal si zasloužené pivo, prostudoval další cestu a odebral se na kutě.

5. den

Další den byl opět den zázraků. Objel jsem Attersee kolem dokola a užíval si výhledů na jezero. Před Unterachem byla dokonce volná místa, kde by bylo možné se vykoupat, ale odolal jsem a pokračoval dál. Přejel most přes řeku Seeache, který byl přímo na přítoku do jezera a pokračoval dál proti proudu řeky k jezeru Mondsee. Zde se můj údiv opakoval na dalším mostu přes řeku - z jezera se stahovala voda a prostě odtékala řekou pryč. Připomínalo to šlajsnu na jezu, akorát tu žádný jez nebyl. Nemohl jsem se na to vynadívat.

Bohužel se počasí trochu zkazilo a začalo drobně pršet. Nasadil jsem bundu a pokračoval dál, bohužel jsem do deště vjel. Naštestí jsem z něj zase brzy vyjel. Jel jsem kolem silnice, která se najednou nořila do tunelu. Cyklostezka ale jela kolem jezera, ale nakonec také zalezla do tunelu - Kienbergwand-tunnel. Nakonec jsem jezero opustil a zamířil přímo proti šíleně strmému kopci. Tak jsem si tak říkal, jak jsem to naplánoval, jestli tam vůbec půjde jet. Jet se nedalo, ale tlačit ano. Vytlačil jsem kolo na silnici, která se po pár metrech zlomila dolů a sjel k dalšímu jezeru Wolfgangsee, které bylo zřejmě pojmenováno po Mozartovi, protože v Sankt Gilgenu má muzeum. Jezero opět nádherné a přišlo mi, že s dalším jezerem je voda zase o něco čistší.

Wolfgangsee je úplná rajská zahrada, kolem se zdvihají vysoké hory, v Sankt Gilgenu je opět promenáda, ve vodě vodotrysky, na molech si hoví lidé, na city kolech tam jezdí mladé holky, na jezeru lodičky a tu a tam někdo na paddleboardu. Užíval jsem si to náramně. Jel jsem zvolna kolem jezera a nakonec ho opustil. Kolem tekla řeka Ischl, která mne dovedla až do Bad Ischlu. Zajímavé je, že všechny řeky tady opravdu tečou jako divoké, na kánoi by se sjíždět nedaly.

Bad Ischl jsem jen projel a pokračoval k Bad Goisernu, ale před ním uhnul a začal stoupat k Ewige Wand, kde se jezdí závody Salzkammergut Trophy, zřejmě ale v opačném směru. Ewige Wand je úžasná - vykutaná cesta v kolmé skále, nádherný výhled do údolí k Bad Goisernu, od pádu člověka dělí jen zábradlí. Jenže jak člověk vyjede nahoru, tak taky rychle sjede dolů, a byl jsem znovu u řeky Traun. Kolečko po Alpských jezerech ale nekončilo, dojel jsem k Hallstättersee, do městečka Obertraun a do Hallstattu. Už se mi ani jet dál nechtělo a říkal jsem si, že bych zakempoval a šel se vykoupat. Jenže oba kempy byly tak narvané karavany, že se mi tam nechtělo a říkal jsem si, že raději budu pokračovat a zkusím štěstí někde v horách. V Hallstattu na promenádě bylo tolik lidí, že jsem musel jít pěšky, aspoň jsem si ho prohlédl. Zřejmě jde o oblíbenou turistickou destinaci.

Před sebou jsem měl první velké stoupání na Hornspitz do asi 1400m. Nejprve po MTB stezce nahoru kolem silnice. Zde mne předjel jeden pár na elektrokolech, pán odjel, ale slečně to nějak do kopce nejelo, já nakonec slezl a tlačil, ona taky, ale kolo by pro ni moc těžké. Asi ještě víc než moje kolo s bagáží, takže se dost trápila a nechal jsem ji za sebou. Když jsem se dostal do jetelného úseku, potkal jsem vracejícího se e-bikera, který ji šel pomoci. Před Gosau mne zase předjeli, asi kilometr jsem stoupal po silnici a pak uhnul na lesní cestu, která se zdvihala ještě více vzhůru. Přišla první závora pro krávy a také první krávy, které si to štrádovaly přímo po cestě. Připomínalo mi to výšlap na Velký Javor, nakonec slušná tlačenka, konec byl už opravdu dost prudký a po štěrku, nakonec jsem se doslova vyhrabal až na vrchol Hornspitzu ke konečné stanici lanovky. I zde na sjezdovce byly stále pastviny, zatímco u nás jsou sjezdovky v létě nevyužité případně je tam bikepark. Už se stmívalo, tak jsem nepohrdnul otevřeným sklepením zimního baru, takže jsem nemusel stavět stan. Kolem chalupy byl natažen elektrický ohradník, aby tam nechodily krávy, tak jsem byl v bezpečí. 🙂

6. den

Brzy ráno jsem se zabalil, nasnídal se a vyrazil dále. Byl to den krásných výhledů, pastvin a krav, prostě tak si představuji rakouské Alpy. Roztroušené horské chaty, střídající se lesy, louky, pastviny. Jelo se střídavě dolů a nahoru, skoro vše krásně jetelné až na jednu vložku se strmou pěšinou dolů k potoku, který jsem musel přebrodit. Naštěstí tam bylo málo vody a šlo to s přispěním kola jen po kamenech. Jinak cesta po šotolině, níže pak asfalt až do Eben im Pongau.Je zázrak, jak Rakušané dokážou vše udržet "pünktlich" upravené. Vše posekané, pořád jsem někde viděl někoho jak seká louku, občas i suší trávu. Buď traktorem, někdo jen malým zahradním traktůrkem nebo sekačkou. A to i ve strmých kopcích. Viděl jsem i zvláštní sekačky s kovovými koly s trny, aby ve svazích neprokluzovaly.

Poté jsem začal stoupat zase nahoru na MTB stezku zase do asi 1400m. Šlo asi o oblíbenou cestu, protože jsem potkal docela dost cyklistů, ale snad jen dva na normálních kolech sjížděli dolů, když jsem tlačit nahoru, jinak všichni na elektrokolech. Když jsem se vyškrábal nahoru, nechalo se zase jet a scenérie krásných výhledů se opakovala.

Byla nádhera, jak se postupně ráz krajiny měnil. Včera a předevčírem Alpské řeky a jezera, dnes kopce plné strání a pastvin, nade mnou se stále tyčily ty dvoutisícovky. Nakonec přišel skoro desetikilometrový sjezd dolů ze 1400m do 500m k řece Salzach do Sankt Johann im Pongau. Tam jsem doplnil jídlo a pití v supermarketu Norma. To byl ale hrozný krám, kde skoro nic neměli, byla to taková hrabárna. Zajímavé bylo, že nahoře v horách bylo příjemně, ale zde dole byl už příšerný pařák.

Pokračoval jsem chvíli kolem řeky alpským údolím, kde byla zase spousta elektrocyklistů a pak vystoupal k vyrovnávací elektrárně Speicher Brandstatt, která je podobná jako naše Dlouhé Stráně. Ale nevím, jestli má spodní nádrž, možná místo ní slouží přehrada na řece Salzach. Poté se vrátil do údolí mezi elektrocyklisty, mezi kterými bylo i pár cestovatelů na gravelech. Mířil jsem po cyklostezce až ke městu Lend, před kterým jsem odbočil do dlouhého tunelu Klammtunnel pod horou Klammwand. Tak dlouhým tunelem jsem ještě nejel, je společný pro auta i cyklisty, přičemž cyklisté mají svůj bezpečný oddělený pruh. Byl dlouhý něco přes kilometr. Po jeho projetí následoval ještě jeden menší tunel Klammsteintunnel. Za ním jsem narazil na restauraci Klammstein se zahrádkou, čehož jsem využil a dal si další řízek.

Chtěl jsem jet jen do kempu před Bad Gasteinem, protože za ním je železniční tunel, který jsem si chtěl nechat až na další den. Kemp se jmenoval Camping Erlengrund a byl výborně vybaven, ostatně jako všechny kempy v Rakousku. Byl tam dokonce bazén. Dal jsem si sprchu, dokonce se oholil, vypral jsem si všechny věci, co jsem měl na sobě, protože už docela smrděly. Byl jsem najedený, tak jsem už večeřet nechtěl, ale pivem bych nepohrdl. Bohužel se ale zatáhlo, tak jsem nakonec zůstal ve stanu. Udělal jsem dobře, protože začalo pršet a pršelo střídavě celou noc. Byl jsem rád za nový stan, který to zvládl na jedničku, věci jsem sušil na šňůře ve stanu. Ráno byly ještě vlhké, ale bylo teplo, tak doschly po oblečení.

7. den

Byla již neděle, ráno bylo ještě zataženo, ale už nepršelo a mne čekal Bad Gastein a tunel, který mne převeze na druhou stranu Alp. Od Bad Gasteinu jsem moc nečekal, ale nakonec jsem byl úplně nadšen. Bylo ráno, takže tam ještě nikdo nebyl a celé městečko bylo úchvatné. Postavit město kolem vodopádu je úžasné. Už samotná řeka Gasteiner Ache je krásná, ale když jsem vystoupal do města, nabrala nový rozměr. Začalo to nenápadně, výhled do údolí s řekou, pak první stavby, kostel, vynořily se domy na druhé straně údolí, pak pohled zpět do údolí, pak se objevil vodopád mezi domy, protékající pod mostem, nakonrc jsem byl pod vodopádem a viděl i zblízka most, zpět krásný pohled na kostel, nakonec malé náměstí s lázeňskými domy a za ním zmíněný most, nad nímž byl vršek vodopádu, který nebyl před tím vidět. Vodopád hučel, spát bych tam nechtěl, ale byl úchvatný. A to při pohledu nahoru i dolů. Za mostem byla promenáda a za ní další stoupák nahoru, kde byl druhý most nad vodopádem, kde bylo vidět, jak se voda propadá do hlubiny. Další div světa.

Bylo skoro devět hodin a narazil jsem na Eurospar, tak jsem si chtěl doplnit zásoby. Musel jsem ale pár minut počkat, protože v neděli otevírali až v 9. Ještě že měli otevřeno, protože na dveřích byla otevírací doba jen pondělí až sobota. Poté už jsem dojel v klidu k nádraží Böckstein, kde jezdí autovlak, vozící auta a cyklisty Taurnským tunelem do Mallnitzu. Jezdí každou hodinu a akorát mi ujel, takže jsem musel hodinu čekat. Navíc měl zpoždění, takže mne to stálo dvě hodiny času. Jelo docela dost cyklistů, opět skoro všichni na elektrokolech, pár na gravelech nebo touringových kolech.

Jak jsme projeli tunelem, byla vidět změna - řeka tekla opačným směrem. Pojede se z kopce. 🙂 Po vystoupení z vlaku jsem nechal skoro všechny cyklisty odjet, už bylo zase vedro, tak jsem ze sebe shodil spodní vrstvy. Byl jsem asi ve 1200m a za Malnitzem byl prudký sjezd po silnici dolů do Obervellachu do asi 700m, sjezd dlouhý asi 8 km. V něm jsem zase všechny "mopedisty" předjel, mne naopak předjeli dva gravelisti. Byl to pěkný sešup.

Dále mne čekal přejezd kolem řeky Möll a Drau k Millstatter See. V Möllbrücke jsem se zastavil na oběd a dal si pro změnu Gordon Blue, tedy řízek plněný sýrem a šunkou. To mne v žaludku tlačilo až do večera, příště už musím něco dietnějšího... U Millstatter See jsem se chvíli zastavil a pohověl si v pohodlném dřevěném lehátku. Toto jezero už je jiné než předchozí průhledná Alpská jezera. Jeho barva je už trochu rybniční a také bylo plné koupajících se, takže je zřejmě teplejší a používané k rekreaci. Jenže hlavní cíl bylo až Osiacher See, navíc se zatáhlo a na druhé straně jezera byla nějaká buřina. A tam jsem zrovna mířil. U jezera Brennsee mne déšť dostihl, takže zase přišla na řadu bunda, ale naštěstí to netrvalo dlouho, protože bylo teplo a v bundě jsem se docela pařil. U Afritzersee šla tedy dolů a pokračoval jsem dál. Začal jsem zase klesat a docela to frčelo, až pneumatiky hučely. Kolem už nebyly takové vysoké kopce, zdálo se, že Alpy jsou pryč. Přede mnou se ale nakonec vynořilo Osiacher See a nad ním se tyčil na kopci z dálky viditelný hrad Landskron. To byl můj cíl na zítra, dnes už jen dojet k jezeru a konečně se vykoupat.

Osiacher See je už úplně koupací jezero, kemp je spojen s koupalištěm. Ubytoval jsem se, kemp opět plný, ale pro mne se místo našlo hned vedle pláže, což bylo super. Postavil jsem stan a hurá do vody. Ta byla nádherně teplá a čistá, i když už taky s rybniční barvou, ne tou modro-zelenou Alpskou. Po koupeli jsem zašel do restaurace a dal si boloňské špagety, jaké to změna. Byly výborné a porce veliká, jako ostatně vždy v Rakousku.

8. den

Ráno vyšlo slunce nad jezerem, bylo teplo, bohužel jsem sbalil stan i s brýlemi, takže jsem ho musel zase vybalit a sbalit znovu. Brýle to naštěstí přežily. Chtěl jsem objet jezero a poté vystoupat k hradu Landskron. Kolem jezera se jelo dobře, to byla rovina, ale pak jsem uhnul za Osiachem ve Ostriachu do kopce, až k hornímu trailu to bylo na tlačení. Pak se už nechalo jet a odměnou byly výhledy na jezero Osiacher See. Dojel jsem až k hradu, k němu jsem ale musel vystoupat pěšky, protože tam byl zákaz jízdy na kole. Ale autem se mohlo až nahoru k hradu na horní parkoviště. Jo ti nebezpeční cyklisté. Z hradu byl bezva výhled na Villach a na část jezera, kde je kemp a bylo vidět molo na koupališti. Tam mne oslovili nějací starší Rakušané, kteří se divili, proč musím vést kolo, když tam auta mohou jezdit. Byli nadšení, že jsem přijel až z Prahy a jedu k moři. To potěší.

Pak už jsem nasedl a sjel dolů až do Villachu. Prohlédl jsem si centrum, kde byl rovněž zákaz vjezdu cyklistů a pak už pokračoval dále směrem do Itálie po cyklostezce Alpe-Adria údolím. Nejprve jsem musel 35km stoupat až do italského Camporossa do výšky 800m, kde je brána s počítadlem průjezdů, a pak začal pro změnu 60km klesat. Odsejpalo to porádně a ještě parádnější byla příroda a výhledy. Kolem se tyčili Alpští velikáni, v údolí se proplétala řeka Geil s cyklostezkou, silnicí, dálnicí a železnicí. Cyklostezka byla vytvořena z původní železnice a jelo se střídavě po mostech a tunely, výhledy byly parádní. Italské Alpy jsou fakt nádherné, z kopců stékají potoky a vodopády, u nich se na velkých kamenech opalují lidé, prostě idylka. To se nedá popsat, ale musí zažít. Snad více ukážou fotky.

V jednom italském kiosku u cyklostezky jsem zastavil a dal si vynikající panini. Italové jsou ve vaření mistři a z housky, prosciutta a sýra dokážou udělat pochoutku. Už jsem se těšil na saláty v Bibione. Rovněž jsem se zastavil v jedné z prvních italských vesnic, kde na návsi hrál muzikant na harmoniku a u stolků tam seděli lidé, popíjeli kafíčko a poslouchali. Ti Italové umí žít, ne se pořád za něčím honit.

Den jsem zakončil u vesnice Bordano na přistávací louce pro paraglidisty po 60-kilometrovém klesání. Zvažoval jsem, že se vyspím bez stanu, ale příšerně tam otravovali mouchy a komáři, tak jsem stan raději postavil. Večer se tam pak objevil nějaký karavanista, ale když mne viděl, tak raději odjel na druhou stranu louky.

9. den

Byl jsem asi ve 220m metrech nad mořem a o tolik jsem tedy dnes musel klesnout. Žádné velké kopce mne nečekaly, takže by to nemuselo trvat dlouho. Nicméně mi zbývalo k moři ještě 110km, v podstatě jízdy po rovině, protože klesnout o 220m na 110km, je klesání průměrně 2m na kilometr.

I tady ale byla hezká příroda, Alpy už definitivně za mnou, ale řeky přetrvávaly a přišel italský venkov. Rozsáhlé vinice, mezi kterými jsem jel i několik kilometrů. Vinice na Moravě jsou proti tomu jen malá políčka. Vedro bylo ale příšerné, jedině jízda člověka trochu ovívala větrem. Nahoře bylo docela dost veřejných zdrojů vody. Ale asi 30km před cílem jsem si chtěl doplnit vodu v jednom městě, kde byly asi tři benzínky a dokonce Eurospar, ale vše zavřeno. Byla jedna hodina a Italové mají přece do tří polední siestu... Pokračoval jsem dál a vidina toho, že skočím do moře mne hnala kupředu. Asi 10km před cílem mi voda došla úplně, ale to už bylo skoro jedno, moře bylo na dohled. Dojel jsem k majáku v Bibione, zkopnul boty a skočil do moře tak, jak jsem byl, tedy jen v cyklistických kalhotech. Hned mi bylo fajn.

Pak jsem dojel do města a na pláži v baru si dal salát caezar a pivo. Stihl jsem akorát akci pivo za polovic, která je tam od tří hodin. Následovala koupačka, večer pizza a zmrzlina. Noc jsem strávil na pláži. Bylo teplo, tak jsem si ustlal na jednom konci pláže bez spacáku na lehátku, jenže tam přišla dělat omladina ohňostroj. Rány se ozývaly i od Lignana, až jsem myslel, jestli nebude bouřka. Ale byly to jen petardy v dáli. Spíš stovky petard. Nakonec jsem se přestěhoval na druhý konec, lezi Bibione Lido a Pineda, kde byl klid.

10. den

Desátý den jsem myslel, že si ještě dojdu na salát, ale nakonec jsem hned ráno vyrazil ke Caorle do Duna Verde. Musel jsem objet lagunu, což bylo asi 60km, ale po rovině, takže už po desáté jsem tam byl. Zde bylo vidět plno opuštěných domů, které byly zřejmě dříve obývány lidmi, kteří pracovali na poli. Dnes na to stačí jeden člověk a traktor, tak jsou opuštěné. Na říčkách, ve kterých se voda nehne, chytali rybáři a bylo tam překvapivě hodně života. Spousta ptáků, ryb a krabů. Třeba laguna Vargrande u Bibione žila bohatým životem.

V Duna Verde jsem si nakoupil v obchodě a flákl sebou na pláž, kde jsem byl až do večera. Pak jsem si chtěl dojít do restaurace, ale světe div se, resturace přešli do režimu bar, kuchyně byla zavřená. Ale vyškemral jsem aspoň panini, zapil to spritzem, zakončil zmrzlinou a přesunul se zase na pláž.

Čekal jsem na noc, až se setmí a pak jsem si chtěl vybrat místo, kde zase přespím. Na jedné sekci byla tma, tak jsem tam ulehl, jenže za chvíli také rozsvítili a nakonec přišel nějaký Ital a řekl, že tam být nemůžu a poslal mne někam na konec pláže. Tak jsem učinil a vyspal se.

11. den

Poslední den byl jen o přesunu na nádraží do Venezia Mestre. Opět po rovině a kolem spousty říček a lagun. Hlavně laguny za Jasolem u Benátek jsou zajímavé. Vody je tam pár centimetrů, je vidět skrz vodu na dno, ale je tam plno ptáků. Prostě takové bažiny, asi tam mají hodně potravy. Celkem to bylo něco přes 60km, pořád asi metr nad mořem. 🙂

Prohlédl jsem si Mestre a šel na vlak. Když jsem den před tím hledal vlak, byl problém s kolem. Přímý vlak do Vídně kola nebral, takže jsem musel courákem do Udine, kam jel vlak každou půlhodinu a bral kola každý. Ale z Udine do Villachu jel vlak, co bral kola, jen jeden. Odpoledne asi v 17 hodin. Zde jezdí rakouské dráhy OBB a ty moc vstřícné ke kolařům nejsou. Z Villachu do Vídně už pak vlak žádný, takže dál až ráno do Vídně a pak Vindobonou do Prahy.

Jelikož jsem byl v Mestre brzy, jel jsem dřívějším vlakem do Udine, abych si ho mohl prohlédnout. A dobře jsem udělal, je to nádherné historické město. Nejen hrad, ale celé centrum je plné starých památek. Na člověka tam opravdu dýchne duch starých umělců. Když vidí ty staré domy, postavené z ručně opracovaných kamenů, hlavně na sloupech je to vidět, které jsou z na sebe naskládaných otesaných kamenů, které nikdo nemohl uzvednout, a oni je naskládali na sebe a postavili z nich dům, který tam v nezměněné podobě stojí dva tisíce let, tak to považuji buď za zázrak nebo za naprostý vrchol stavařiny. Dnešní moderní domy se rozpadají za padesát let.

Pak jsem přejel zmíněným vlakem do Villachu, aspoň jsem si ho mohl ještě jednou prohlédnout. Zašel jsem tam do baru. Restaurací tam moc nebylo, našel jsem vlastně jen jednu a ta neměla zahrádku. Jinak samý kebab a bary. Město úplně jiné než Udine. V baru, kde se mi líbila zahrádka, ani neměli jídelní lístek, tak mi servírka ústně nabídla, co mi může kuchař uvařit. Dal jsem si nějaké plněné těstoviny s houbovou omáčkou, která ale byla docela řídká a nešla vidličkou nabrat. Poprosil jsem o lžíci, ale tu prý nemají. 😵Nakonec mi přinesla nakrájená kolečka rohlíku, že si tím mám omáčku vytřít. Holt nová doba...

Pak jsem se odebral na nádraží, kde jsem s několika dalšími cestujícími přečkal noc. A ráno už frčel směr Vídeň a Praha.

Shrnutí

Když to tak shrnu, byl to nejlepší bikepacking, co jsem kdy jel. Jednak jsem se nemusel nikam hnát a mohl jsem se přizpůsobit počasí. Propojil jsem několik rozdílných krajin, jak po stránce přírodní, tak po stránce lidské. Čechy, Rakousko a Itálie. Blaník, Novohradsko, Dunaj, Alpy, Jadran. Co bylo nejhezčí? Těžko říct, každý den jsem prožíval zázraky přírody i zázraky lidské. Viděl jinou mentalitu lidí.

Co mne trochu mrzí, je ta česká nátura, kdy obchodník jakoby neměl zájem o svého zákazníka. Člověk si tu občas připadá jako by otravoval. Největší rozdíl je v tomto s Itálií, kde jsou strašně vstřícní a i když třeba něco nemají, udělají maximum, aby vyhověli. Rakušané jsou vstřícní, ale když něco nejde, tak to nejde. Řád především.

V Rakousku je fascinující, jak se všichni starají o své okolí. Nikdo nečeká, že jim obec bude udržovat okolí domu, raději se o to postarají sami a funguje to. Je jim jasné, že tím obci ušetří a ta se může starat o důležitější věci. U nás jsou třetina lidí komunisti, třetina socialisti a třetina zelení (i když si říkají jakkoliv) a mají dojem, že se o vše má postarat stát. Ta zbylá desetina nic nezmůže. Proto máme vládu jakou máme a pořád se budeme upínat k nějaké mocnosti a doufat, že za nás všechny problémy vyřeší. Nevyřeší. Každý sleduje své zájmy, mocnosti poředevším.

No a další rozdíl je ve vzájemné komunikaci. Když si v Itálii nevšimnete, že je někde zakázáno jet na kole, tak Vás na to někdo upozorní a má starost, abyste nedostali pokutu. Prostě chybu může udělat každý. U nás se cyklistovi dostane akorát nadávek. A to v lepším případě.

Alpy mne fascinovaly. Když je člověk vidí ze sedla a zblízka, je to úžasné. Za týden je člověk může projet a z auta toho nikdy tolik neuvidí, nedostane se na místa jako pěšky nebo na kole. Třeba tou Italskou částí jsem jel několikrát autem po dálnici, ale to nevidíte nic. Na kole je to úplně jiný zážitek. To se nedá srovnat, nedá popsat, jen zažít. Je také vidět značný nárůst elektrocyklistiky. Snad 99% cyklistů v Alpách už má motor. Přesto většina jich jede údolím hlavními trasami. Nový fenomén je nandat brašny na elektrokolo a jet od kempu ke kempu. Proč ne. Má to své kouzlo.

Ale ještě mi v Alpách projet dost chybí, takže možná se tam někdy vrátím. Prostě celá západní část - Vysoké Taury, vyjet nad 2000m - na Edelweiss Spitze nebo Grossglockner Hochalpenstrasse, nebo Markinkele, dále jezera Zell am See, Achensee nebo Walchensee.

Také se mi osvědčila powerbanka dobíjená z dynama. Měl jsem s sebou dvě, ale stačila by asi jedna. Ale lepší je mít rezervu.

Na závěr malá statistika, jak má cesta probíhala. Odkaz vede na záznam trasy na Stravě.

Komplet fotogalerii najdete zde.