Na start Toulání Šumavou jsem se postavil už podruhé a po loňském studeném a deštivém peklu slibovalo počasí příjemnější teploty. Mám rád Šumavu a loňská trasa mne nadchla, protože nás zavedla do nejkrásnějších částí Šumavy jako kolem Černého a Čertova jezera, dále přes Železnou rudu k jezeru Laka a také Prášilskému jezeru, na vrchol Poledníku, k prameni Vltavy a krásnou Šumavskou přírodou na Plešné jezero, kolem Lipenské přehrady až do Vyššího Brodu a pak zpět přes Novohradské hory, Kleť a horní částí Šumavy přes Kašperské Hory zpět na start do Vrhavče. Trasa to byla nádherná a tak jsem se těšil na další ročník.
Že ale může být vše jinak, je na snadě. Tentokrát se trasa vyhýbala znamým koutům Šumavy a pohybovala se spíše v podhůří Šumavy. Ale nenechme se mýlit, sice se vyhýbala známým koutům, ale není na škodu se podívat i jinam. Letos jsem měl ale trochu jiné cíle než vloni, kdy jsem trasu projížděl na krev a i díky špatnému počasí se dostal do cíle totálně zničený a vyčerpaný, i když už v pátek, a týden poté jsem nemohl chodit kvůli nateklým nohám. Tentokrát jsem měl v plánu se dostat do cíle v pohodě a nijak se nezničit. Vždyť za tři týdny poté mne čeká ještě 1000 mil. Takže plán byl takový, že pojedu na pohodu, nikam se nepoženu a chci otestovat dvě věci - jízdu bez spánku přes noc a novou verzi powerbanky DYNABANK, dobíjenou z dynama v náboji. Jenže letošní trasa byla skoro o 100 km delší a také kopcovitější. Takže to na pohodu moc nevypadalo a plán byl dorazit do cíle v limitu do soboty v 8 večer. Když to dobře půjde, tak jsme si říkal, že dorazím v sobotu dopoledne.
A test powerbanky bude opravdu pořádný, protože na tomto závodě se chodí opravdu často a když se chodí, tak se nedobíjí. Takže jsem byl zvědavý, jak to vlastně zvládnu. Powerbanky jsem si vzal pro jistotu dvě, jednu jako zálohu. Každá má 10 000 mAh. Neplánoval jsem nikde dobíjet cestou, spolehnul jsem se jen na dobíjení dynamem. Dobíjet jsem potřeboval navigaci ve formě outdoorového mobilu bez SIM karty s baterií 5000 mAh (z plné power banky tedy dokáže nabít navigaci dvakrát) a pak mobil se zapnutým spořičem baterie, který jsem používal pro focení s kapacitou baterie 4000 mAh.
Start byl v úterý v 17:00 ve Vrhavči jižně od Klatov. Můj plán vyspat se pořádně den předem, abych mohl první noc jet přes noc mi nevyšel, šel jsem spát až v jednu a tak se moc nevyspal. A odpoledne ještě před startem to bylo znát, cítil jsem, že bych nějký spáínek navíc potřeboval. Přesto jsem byl odhodlán tu první noc dát. Prvních 100 km trasa obkroužila Klatovy proti směru hodinových ručiček a byla v pravdu zahřívací. Záměrně jsem se nikam nehnal, odstartoval jsem, jak je mým zvykem, zezadu startovního pole. Občas někoho předjel, ale nijak jsem to neřešil a snažil si jízdu užívat. Zajímavostí byl vodní hrad Švihov, který jsme si prohládli ze všech stran, škoda, že vodní příkop byl vypuštěný, protože tak ztratil na své kráse.
První zastávka po 100 km byla v Nýrsku na benzínce, kde jsem byl něco po jedné hodině v noci, dal si tam krátkou pauzu, najedl se, doplnil vodu a před druhou hodinou vyrazil zase na cestu. Před námi totiž byla nejtežší část trasy, nejprve pro zahřátí výstup ze 450 mnm na menší vrcholy Hraničář (833m) a Lovečná (ne zcela na vrchol do asi 1000 m), poté sjezd na Hamry do 600 m a po té zase stoupání na vrchol Můstek (cca 1200m). Nejprve jsme ale museli překonat Zelenský potok, odkud se samozřejmě pěšky stoupalo po pěšině přes popadané stromy, poté se vyšlo na asfaltovou cestu, ale ani tam jsem nebyl schopen příliš jet. Bylo asi 6 ráno a na mne to tak padlo, že jsem si před závěrečným stouáním asi 2km před vrcholem Můstek musel na chvíli natáhnout na lavičku, co tam čekala na znaveného pocestného. Nicméně asi 15 minutový odpočinek mi moc nepomohl, navíc se tam objevila Jíťa s Jirkou a vytrhli mne z bloumání, tak jsem vstal a pěšky pokračoval nahoru. Probdělá noc se na mne již podepisovala. Na vrcholu Můstku jsem byl asi v 7 hodin. Až doma jsem zjistil, že jsme tudy jeli i loni.
Další část cesty byla již příjemnější, více se začalo klesat, i když byla dost terénní, hlavně podsedlová brašna dost trpěla. To hlavní ale mělo teprve přijít. Nejprve downhilový track, který sjet bez příravy snad ani nejde. Dovedu si to představit na kole se zdvihem aspoň 180 vepředu a vzadu a to ještě po důkladné analýze trati. Ne letos to opravdu není bikpackingová akce. Ten packing je tu letos na obtíž. Hroní část trati se snažím chvílemi jet, ale když už po nekolikáté slézám před skokánkem, tak to vzdávám poslušně cupitám dolu pěšky. Ve spodní části navíc přibývají dost těžké průjezdy mezi balvany, kam se kolo vejde jen tak tak, karbon by tu úpěl. No to není pro mně. Konečně se dostávám až dolu a vyjedu na cestu, nasedám a po pár pmetrech odbočka dolu k Otavě. První brod. Zhodnotím řeku a jako vodák usuzuji, že riziko je příliš veliké. Nechci utopit elektroniku. Ne letos to opravdu není bikepacking ale čistokrevný extrémní trailový závod. Otáčím se a vracím se a brod objíždím až na protější břeh.
Je už jedenáct a rozhodně bych nepohrdl odpočinkem a pořádným jídlem. Ale blížím se ke konci první části a vím, že tam je hospoda a i doba na oběd je vhodná. Zastavuji tedy v Šumavské chalupě nedaleko Sušice, kde již sedí Zdenda a Jíťa a jeden další toulal a připojuji se k nim. Zde si užívám pohostinnosti místního vrchního, který nás poučí o tom, jak si máme správně objednat :-). Přestože mám hlad jako vlk, tak si objednat pití i jídlo najednou nemůžu, takže nejdřív pivo a až poté se možná dočkám jídla. A když se scháním po tom, jestli dostanu to pivo, tak jsem zpražen, že je to teprve čtyři minuty. No nic, jsem v Čechách a po covidovém lockdownu asi není vše při starém. Mezitím dorazí Jirka Balda a řešíme, že se blíží déšť. Chtěl bych se mu vynout a tak se Zdendou vyrážím do kopce směrem k singlu tracku, který je skvělý a užívám si ho. Takový fakt miluju, ne jako ten zabijácký před tím.
Minu zámek v Žihobcích a tuším, že déšť men nemine. Už jen doufám, že dojedu někam, kde se schovám. Začíná kapat a tak zastavuji a oblékám si bundu. Pokračuju do kopce a jedu co můžu, před sebou Strašín, kde mám v plánu se schovat. Začíná opravdu pršet, ale autobusová zastávka je již zabraná jiným toulalem, který mne posílá, že kousek je podloubí, tak tam vyrazím a jen tak tak se schovám, když začne pěkná čina. Za chvíli se objeví i zastávkový toulal, protože děravý přístřešek zastávky proti dešti moc nepomohl. Prší asi půl hodiny, pak se vyčasí a my pokračujeme do pidipivovárku u Pudiče. Dávám si polívku a jídlo, ale netuším, že zde je polívka to samé co jídlo, takže ani jedno nedokážu dojíst. Ale jinak vřele doporučuji, majitel je nadšenec, pivo super, jídlo vynikající. Dále jedeme spolu s Jirkou, vymeteme pár hospod až do Čkyně, kde zakotvíme na fotbalovém hřišti. Ještě rychlá večeře a před osmou večerní uleháme. Jirka jen na pár hodin, já si chci dát po předešlé probdělé noci delší spánek.
Vyrážím asi v pět ráno, celkem 8 hodin spánku a je to znát. Před sebou mám ale několik výstupů. Nejdřív ke kostelíku Svaté Máří Magdaleny, jak jinak než tlačením po turistické stezce. Následuje sjezd a další výšlap na rozhlednu Libín (1093 m), proč jet po cestě, když můžeme tlačit po turistické. Ale nijak moc mi to nevadí, alespoň odlehčím nohám, zádům a zadku. Sjezd dolu je jak jinak po pěšinách a dole již necítím ruce. Ve Zbytinech proto zastavuji a dávám krátkou pauzu a sváču. A vzpomínám, jako bych tu již někdy byl. A opravdu, loni jsme tudy také projížděli.
Dále se dostávám do Pěkné, kde si vzpomenu na mé dávné vodácké zážitky a pak po inlinové magistrále až do Nové Pece, kde si dávám oběd a potkám se tu opět se Zdendou. Přede mnou je několik vrcholů kolem vojenského ůjezdu Boletice, nejvyšší Vlčí kámen (cca 1100 m), kde již jsem kdysi dávno byl. Ale to jsem neměl v nohách tolik kilometrů. Pak už různým terénem klesám až k Fíkovi na Vltavě, kde to znám velmi dobře z vodáckého působení. Ale brodit se mi tu Vltava nechce. Ale je zde panelový přechod, objíždět se mi to nechce, počkám na toulala, co jede za mnou, sundavám boty a jdeme na to.
Od Vltavy samořejmě nahoru a další cíl je Kaplice. Koukám do mapy a ta je vzdálená asi 10 km vzdušnou čarou. Jenže pak začne peklo. Nejprve stavba dálnice, takže tu vykáceli les, jsou zde díry jako po válce, cesta tu není žádná a už téměř za tmy nemůžu najít, kde v lese pěšina pokračuje. Plácám se tam na padesáti metrech asi čtvrt hodiny, pak se nějak vymotám a pokračuji. Vidím ceduli Kaplice 9 km. Super, za chvíli tam budu. Jenže peklo pokračuje. Dojedu k řece Malši a k nějakému domku na skále nad ní, cesta tu nepokračuje. Po tmě pátrám, kudy to asi vede, zda zprava nahoru kolem domku nebo vlevo kolem řeky, kde ale cesta končí v řece. Koukám do mapy a vidím, že mám asi sledovat modrou. Hledám tedy značku a nacházím ji za rohem na skále pod domkem. Skála se svažuje k řece Malši, nechávám tam kolo a jdu se podívat. Naleznu další značku a řetěz, co je přidělán ke skále. Aha, takže ferrata, jak jinak, na kole jsem pravda ještě ferratu nejel. Vracím se pro kolo a jdu na to. Jednou rukou držím kolo, druhou se držím řetězu, naštěstí ten úsek je krátký a docela to jde. Pohoda. Jenže dál peklo pokračuje - cesta se klikatí po skále mezi stromy, přes stromy, pod stromy, křovím. Navíc už se úplně setmělo a vidím prd. Zapínám čelovku a prodírám se průlezy, kam musím nejdřív strčit kolo a pak prolézt. Cesta jde vždy chvíli nahoru mezi stromy a chvíli dolu k řece, kde je pro změnu voda a bláto. Postupuju hodně pomalu, ale přece. Nakonec strmá skála skončí a vyjdu na lesní pěšinu kolem řeky. Konečně nasedám a chvíli jedu. Párkrát musím sesednout kvůli spadnutým stromům, ale to už jde. Těsně před Kaplicí jde pěšina nahoru, tak slézám, vytlačím a konečně jsem v civilizaci. Meta dosažena, dojedu na náměstí v Kaplici, jsem zničený, ale šťastný, že jsem na místě. Není tam ani noha, usednu na lavičku vedle strašidelného plakátu na výstavu démonických masek v galerii Krampus Kaplice a jdu se najíst. Mám ještě tousty z domova, tak je dorazím. Kolem projede policejní auto, ale nijak si mne nevšímají. Teď už to určitě pojede a trochu s tím pohnu.
Jedu chvíli po silnici, dojedu k vodní elektrárně, kterou objedu po mostě, zahnu doprava, sjedu k řece Černá a přede mnou brod. Přes říčku jsou kameny, tak beru kolo a přeskáču po kamenech suchou nohou. Ještěže tak. Ale tuším, že to tak rychle nepojede. Jedu po klikatící se pěšině kolem hučící řeky, proplátám se po tmě mezi kameny a loužemi, chvíli vedu, protože se těžko projíždí. Za normálních okolností ideální cesta pro MTB, nyní jsem rád, že to mám za sebou. Nakonec vyjedu u horní stanice elektrárny Soběnov u přehrady a do Benešova nad Černou. Jsou dvě hodiny a hledám noclech, který najdu u vrátnice do nějakého podniku. Probudí mne až ráno vrátný a kamión, který něco přiváží. Zbalím se a jdu na další část cesty.
Dostávám se do Novohradských hor a cesta začíná konečně odsýpat. Jedu většinou po širokých asfaltových nebo štěrkových zěvněných cestách. V Nových Hradech zastavuji v COOPu a doplňuji zásoby. Cesta do Dvorů nad Lužnicí je lítací, vzpomínám na Ondru, jestli využívá hrazdu, strašně to řešil, jestli si ji má brát. Určitě je rád. Obloukem se vracím zase do Nových Hradů a jedu kolem řeky Stropnice. Zde je fakt pěkný vodopád ze skály do řeky, něco takového bych tu nečekal. V Trhových Svinech je akorát čas na pozdnější oběd, restaurace v podloubí mne moc nepřesvědčí, ale nahoře na náměstí je restaurace se zahrádkou, jelikož je plno, tak usedám k milé dámě, se kterou si povídáme o všem možném, o závodě i o životě. Moc příjemný rozhovor. S vidinou, že už se to krátí, zase vyrážím na cestu. Docela to teď odsýpá, v Boršově zase přejedu Vltavu, tentokrát po mostě, a nastávají zase lesní úseky, za Husincem zase začnu stoupat zpět na Šumavu. Je po půlnoci a už to na mě zase padá, ale chci zkusit jet celou noc.
Překonám nějaký kopec, sjedu k hlavní silnici do Vimperka a v Hošticích sjíždím k nějakému statku, ale ulice do obce je zatarasená, Svítím si dovnitř a vidím tam bagr a výkop přes celou ulici od domu k domu aspoň dva metry hluboký. Přemýšlím, že se nějak proderu, ale nikde nevidím, kde by to šlo. Koukám do mapy, kudy to objet, ale jediná cesta je zpět na hlavní silnici do Vimperka a přes město. Pokračuju do kopce kolem rodiných domů a za nimi nalézám sezení s lavičkou, potřebuju si odpočinout. Něco pojím a na chvilku si lehnu. Snažím se chvíli usnout, ale zima mně nenechá, po pár minutách pokračuju dál. Vystoupám po pěkné lesní cestě na nějaký kopec, docela to jede, ale už začínám na kole usínat. Už to dál nepůjde, když málem vymetu nějakou díru, protože nevnímám, tak je čas na nějaký odpočinek. Jsou 4 hodiny ranní a začíná se rozednívat. Objevím seník, kde očividně někdo spal, a ulehám jak jsem na balík slámy.
Spím asi dvě a půl hodiny. Mezitím mne mine nějaký toulal. Zbývá mi asi 90 km, nějak se posbírám, sním tyčku a vyrážím. Spánek mi docela pomohl. Projedu Kubovu Huť a před sebou mám poslední dva kopce. Začínám stoupat na Přilbu (cca 1200 m), pak sjedu do Churáňova a dále klesám do Kašperských Hor. Tam si vyšlápnu na náměstí a usedám v klidu v restauraci, kde pro změnu potkám známého mílaře, který prý má kousek od tud chatu. Dáme pivo, pokecáme o nadcházejících mílích a vydávám se na Vysoký hřbet (cca 1000 m), poté sjedu až na silnici za Čachrovem, z ní kamenitý sjezdík, kde cítím, jak se mi propadá přední kolo - defekt asi 20 km před cílem. Měním duši a míjí mne jeden toulal a jedna toulalka. Ani nevnímám, kdo to je, myslel jsem, že Jíťa, ale v cíli se dozvídám, že Martina. Docela mne ten defekt naštve, adrenalin pracuje, nafouknu kolo a jedu s nebývalou energií. Dojedu oba dva a už si říkám, že to docvaknu naplno, žádné loudání. Jedu, jako bych neměl v nohách přes 650 km, kousek před cílem chuťovka v podobě brodu a přeskakování stoky a už se řítím do cíle. Mám to úspěšně za sebou. Znavený, ale happy.
Je pět minut před pátou odpledne a vešel jsem se tak pod 4 dny. Ze 66 účastníků dorazilo v limitu tuším 16 borců a borkyň (zatím nejsou oficiální výsledky). Ostatní využili možnosti zkratky nebo nedojeli. Každopádně každý, kdo se zúčastní, bude mít zážitky na celý život. Každý si v závodě najde to své. Když koukám na webové stránky závodu, tak vidím, že tam o bikepackingu není ani slovo. Prostě pro někoho to je závod se vším všudy, pro někoho bikepacking, někomu se líbí úseky, kde vláčí kolo křovím, ferratou nebo řekou. Někdo má zase raději hezké cesty. Všichni si tam najdou to svoje. A nakonec si budou pamatovat hlavně to hezké. Celkem jsem ujel 688 km a nastoupal cca 15 km (dle Stravy). Doba pohybu cca 62 hodin, celkový čas 95 hodin a 50 minut, tedy 3,99 dne. Každý den jsem urazil průměrně asi 170 km. A 34 hodin jsem nejel? Nějak moc jsem se flákal... Ale celkově vzata jsem spokojen, dojel jsem v pohodě, nejsem nijak zničený, jen se potřebuji vyspat.
Powerbanka dobila podle měření 13,7 Ah, přičemž první den a noc nedobíjela, jelikož byla nabitá, až po prvním dobití navigace začala nabíjet. Normálně je dobíjení cca 3 Ah/100 km, zde to bylo kvůli chození přibližně 2,5 Ah/100 km, tedy asi 4.25 Ah/den, čekal jsem to po pravdě ještě horší, takže s tímto výsledkem jsem spokojen. Pokud bych občas powerbanku vrazil během oběda do sítě, tak náhradní ani nepotřebuji. Dobíjel jsem z ní navigaci třikrát, plus jednou jsem použil náhradní powerbanku. Tu jsem použil ještě jednou pro dobití mobilu. Na konci měla hlavní powerbanka 25% energie.
Další test provedu na 1000 miles, který se jede již 4. července. Jedu novou jižní trasu, která je specifická tím, že nebude mít checkpointy, na kterých by se dalo dobíjet. Počítám s tím, že míle budou přeci jen trochu jezdivější než toulání, tak uvidím, jak moc si vystačím jen s dynamem.
