Málokdy se mi stane, že si v osm řeknu, že půjdu v deset spát, začtu se do knihy a neskončím, dokud ji nepřečtu. To se mi právě stalo se sérií šesti knih Mediátor od spisovatelky Mag Cabot, která pojednává o šestnáctileté puberťačce Susannah. Ta dostala do vínku nadpřirozenou schopnost komunikovat s mrtvými dušemi, které mají na našem světě nevyřízené účty a proto se nemohou přesunout do další fáze existence. Že je to blbost? Možná, ale námět je to velice pěkný, obzvlášť ve zpracování této autorky.
Představte si, že máte schopnost vidět duchy zemřelých, můžete se jich dotýkat i se s nimi prát stejně jako s živými lidmy. Myslíte, že se s tím můžete někomu svěřit? Asi těžko, protože byste jinak skončili přinejlepším v blázinci. A teď si představte, že za Vámi ty duše zemřelých chodí, abyste jim pomohl něco někomu předat či vyřídit, jinak Vás nepřestanou otravovat. Musíte tedy tu a tam vlézt někomu do domu, někde něco vyhrabat nebo něco někomu ukrást. Proto má také hlavní hrdinka spoustu problémů se svými vrstevníky i s policií. Není proto příliš oblíbená, i když touží po jediném - aby byla normální holka, která randí s klukama.
Její příběh začíná v době, kdy se spolu s maminkou stěhuje k novému příteli do městečka Carmel-by-the-Sea v Kalifornii, asi deset let po té, co jí zemřel její pravý otec. Toho samozřejmě stále potkává, přestože netuší, co ho drží na tomto světě. V Carmelu s ní budou bydlet i tři nevlastní bratři a také zjistí, že v jejím pokoji již bydlí i duch mladíka, který v jejich domě zemřel před 150 lety, tenkrát ještě šlo o penzion. I přes veškerou snahu se do něj zamiluje, což jak jistě uznáte, není zrovna idylické, když ho vidíte jen Vy a nemůžete ho tak vlastně nikomu představit. V Carmelu také poznává, že není sama, kdo má stejné schopnosti. Ředitel katolické školy otec Dominik je stejně nadán, i když jejich přístup k mediátorování je zcela odlišný. Susannah je více akční a často používá brutální metody, když ji duchové obtěžují, otec Dom pak prosazuje klidný přístup a snahu o komunikaci a naslouchání, k čemuž se snaží také přesvědčit Susannah.
Přestože jednotlivé knihy jsou částečně od sebe odděleny a každá vypráví jeden příběh, všemi se táhne jedna dějová linie o vztahu se svým spolubydlícím duchem Jessem. I přes veškerou snahu se Susannah nedaří zjistit, co ho drží na tomto světě a vyvrcholení tohoto příběhu graduje v poslední knize. Tam potká dalšího mediátora Paula, který ji chce sobecky získat jen pro sebe, Susannah ale miluje Jesseho a nechce se ho vzdát, přestože ví, že vztah s duchem nemá budoucnost. Jenže nakonec se ukáže, že je vše jinak, a všechno nakonec dobře dopadne. Jak s láskou k Jessemu, tak s jejím otcem, který zůstává na světě právě kvůli ní.
Zajímavostí je i jazyk, jakým je kniha psaná. Je to prostě vyprávění puberťačky tak, jak jí huba narostla. Více než popis ukáže jeden úryvek:
Našla jsem ten šutr přesně tam, kde měl podle paní Gutierrezový bejt – pod větvema přerostlýho ibišku na jejím zadním dvorku. Zhasla jsem baterku. I když dneska v noci slibovali úplněk, z moře se sem valily hustý oblaka mlhy, neprostupný mlhy, která zlikvidovala viditelnost na nulu.
Ale já světlo k ničemu nepotřebovala. Tak by mě leda někdo vyhmátnul. Potřebovala jsem jenom chvíli hrabat. Zabořila jsem prsty do měkký mokrý hlíny a vytáhla ten kámen ven. Šlo to lehce, protože nebyl těžkej. Za chvilku jsem sáhla do prohlubně a čekala, že ucejtím kovovou krabičku, která tam podle paní Gutierrezový měla bejt taky.
Jenomže nebyla. Nebylo tam nic, jen mokrá hlína, která mi zalejzala pod nehty.
A pak se někde blízko ozvalo zapraskání – jako když pod něčí váhou křupne větvička.
Strnula jsem. Heleďte, překračuju tady zákon. Poslední, co můžu potřebovat, jsou policajti z Carmelu-by-the-Sea ve státě Kalifornie, který by mě přivlekli domů.
Další křupnutí.
Když jsem si začala sumírovat, jak pro všechno na světě vysvětlím, co tady vyvádím, tep už mi uháněl jako o závod. V tu chvíli na mě dopadnul stín – dlouhej, štíhlej a černější než všechny v okolí. V uších mi zahučelo a srdce nemínilo podřadit, ale tentokrát z úplně jinýho důvodu.
„Ty…“ hlesla jsem a otřeseně se vyhrabala na nohy.
„Ahoj, Suze.“ Jeho hlas ke mně připlul mlhou, hlubokej a sebejistej… na rozdíl od toho mýho, kterej začínal mít odpornej zvyk roztřást se pokaždý, když se tenhle člověk ocitnul někde poblíž.
A ne že by to byla jediná část mýho těla, která se v jeho přítomnosti třásla.
Ale byla jsem pevně odhodlaná nedat mu to najevo, ani náhodou.
„Dej to sem,“ vyzvala jsem ho a natáhla ruku.
Zavrtěl hlavou a rozesmál se.
„Přeskočilo ti?“
„Myslím to vážně, Paule,“ pronesla jsem pevně, jenomže hraná jistota se mi začala pod nohama pomalu drolit jako písek.
„Je to dva tisíce dolarů, Suze,“ oznámil mi, jako bych si to sama až moc dobře neuvědomovala. „Dva litry.“
„A patřej Juliu Gutierrezovi.“ Mluvila jsem jako poslední spravedlivej, přestože jsem si tak vůbec nepřipadala. „Ne tobě.“
„No jasně.“ Z Paulova hlasu zase odkapávala jízlivost. „A co tenhle Gutierrez asi udělá? Zavolá poldy? Jemu přece ty peníze nechyběj. Nemá ani páru, že jsou tady schovaný.“
„Protože jeho babička umřela dřív, než mu to stačila povědět,“ připomněla jsem.
„Takže vnouček se o tom nedozví, že jo?“ I když byla tma, vsadila bych boty, že se Paul usmívá. Hlas ho prozradil. „A když nemáš o něčem páru, nemůže ti to chybět.“
„Ale paní Gutierrezová to zjistí.“ Zastrčila jsem ruku za záda, aby Paul nezahlídnul, že se mi třese, ale rostoucí nejistotu v hlase jsem nijak zamaskovat nedokázala. „Až jí dojde, žes to čmajznul, došlápne si na tebe.“
„A proč myslíš, že už to neudělala?“ zeptal se tak vemlouvavě, až mi vstaly do pozoru všechny chloupky na předloktí… a vůbec ne proto, že byla chladná podzimní noc.
Nemínila jsem mu věřit ani nos mezi očima, jenomže neměl důvod mi lhát. Nakonec bylo zřejmý, že za ním paní Gutierrezová taky dorazila, stejně jako za mnou, když se zoufale pokoušela sehnat nějakou pomoc. Jak jinak by se o těch penězích dozvěděl?
Chudinka stará paní. Vložila svou důvěru ve špatnýho mediátora. Protože to vypadalo, že Paul jí proved ještě něco mnohem horšího, než že jí čmajznul úspory.
Knihy jsou psané opravdu dobře. Sice první díly nejsou nijak dramatické, s každým dílem se to ale zlepšuje a ta poslední je naopak velmi strhující. Sice si občas říkáte, že je hlavní hrdinka občas trochu natvrdlá a téměř na ní křičíte, ale nakonec na to vždy přijde sama. V knihách se nejde opravdu každý a myslím, že je vhodná pro mladé i pro starší, jak pro muže, tak i pro ženy, protože nechybí velká dávka romantiky. Dokonce má být celá série zfilmované, takže už teď se těším. I když kniha je kniha...
Myšlenka promlouvání s duchy není nová. Nedávno jsem viděl film Přízraky, který má v podstatě stejný námět. Hlavním hrdinou je ale muž a nejde o mediátorování. Ale ten si pusťte sami.
A jestli můžu dodat - nedávno proběhla debata o tom, že dnešní mládež nečte knihy. Bodejť by četli, když jediné, s čím je na škole seznámí, je Němcová a Seifert. Až se naše školství stane moderním, místo biflování titulů nazpaměť se přistoupí k tomu, aby děti našli cestu k literatuře sami a k takové, jaké chtějí oni, pak možná začnou číst. Ale to chce změnu v koncepci výuky. A nejen v literatuře.