Zcela nový způsob vedení porodu.
Začněme od začátku.
Někteří lidé říkají, že novorozenec nic necítí. Ale to není pravda. Cítí všechno a mnohem internzivněji než my dospělí.
Tak třeba zrak. Novorozeně je na světlo velice citlivé, tak že na něj reaguje ještě v době kdy je v bříšku u maminky. A najednou při porodu jsou jeho oči náhle vystaveny záři refrektorů. Samozřejmě že pláče a křečovitě zavírá oči. Novorozenec není slepý. Je jen oslepován.
A co třeba sluch. Miminkům slouží sluch již delší dobu v děloze. Slyší nejen tlukot matčina srdce, vrzání kloubů a osatní zvuky matčina těla, ale také matčin hlas a okolní zvuky prostřednictvím plodové vody.
Pak přijde porod. Ochranná bariéra matčina břicha najednou mizí a dítě obklopují zvuky plnou silou.
A jak je to s citlivostí kůže? V bříšku se dotýká jen se sametově hebkým povrchem placenty. Pak je náhle zabaleno do hrubých tkanin. A jeho kůže je tak citlivá jako popálená kůže dospělého člověka. I ten nejmenší dotek ho bolí.
Při porodu se stává velice zvláštní věc. Dítě je najednou ve stavu volnosti ale touží po tom být pevně obímáno jak tomu bylo v děloze. Jak mu tedy pomoci. Chovat se k němu jako k milenci, jež touží po láskyplném doteku. Chtějí obejmou, vyhledávají šero a na světle přivírají oči a vytvářejí si noc sami pro sebe. Dotek je pro ně vším. Vzájemně se laskají a rozplývají se v radosti , jsou při tom ticho, jsou to jejich ruce co promlouvají. A to je právě to co novorozenci potřebují. Prostá něha, jemný dotyk, ticho a šero.
Co je ještě třeba? Odpovědí je trpělivost a uvolněnost. Naučit se pomalé pohyby, které se téměř blíží nehybnosti. Nechat vše plynout.
Konečně nadešla ta chvíle. Dítě přichází na svět. Nejdříve hlava, poté paže. Pomáháme mu uchopením v podpaží. Zvedáme jeho tělíčko a pokládáme ho matce na břicho. Je to ideální místo odpočinku pro dítě. Je teplé, hebké a poddajné při zvedání a klesání v rytmu dechu.
Jak ho položíme matce na bříško? Nejlepší polohou je na bříško s ručkama i nožkama složenýma pod sebe. Tato poloha umožňuje dýchání a současně miminku dovoluje, aby se narovnávalo takovou rychlostí a takovým způsobem jak mu to vyhovuje.
Co se děje poté? Dítě nejdříve pomalu a opatrně vytáhne zpod bříška jednu ruku. Dotýká se matčina břícha, paži protáhne a pak se připojí i druhá ruka. Obě ruce jsou uvolněné. Dítě je překvapeno že se nesetkává s odporem jak tomu bylo ještě před chvílí. Setkává se s obrovským prostorem kolem sebe. Pak přijdou nařadu nožičky. Nejdříve opatrné protáhnutí a poté začnou kopat a dupat. Zřejmě v panice z pohybu bez opory. Abychom uklidnili jeho rozčilení nabídneme mu naší ruku jako oporu již lehce zatlačíme proti nim.
Když se jeho pohyby začnou harmonicky splývat a pohybuje téměř celým tělem. Můžeme ho položit na bok, kde má více volnosti v pohybu. Dítě obracíme pomalu a vždy je podpíráme. Jednou rukou pod zadečkem a druhou vysoko na zádech. Hlavičky se stále ještě moc nedotýkáme protože je zatím ještě velice citlivá. Vždyť nesla plné zatížení při klesání do předporodní polohy a při porodu razila dítěti cestu ven.
Oddělení pupeční šňůry hned, jak dítě opustí dělohu, můžeme považovat za projev krutosti, jejíž negativní dopad nelze ani vyjádřit.
Velké nebezpečí při porodu představuje nedostatek kyslíku v tkáních miminka. Selže-li dodávka kyslíku, zbůsobí to nenapravitelné škody na mozku. Dítě je poškozena na celý život.
Dítě tedy nesmí zůstat bez kyslíku ani na okamžik. To se ví už dávno i příroda to ví. A proto to zařídila tak, že během porodu dítě dostává kyslík ze dvou zdrojů. Z vlastních plic a z pupeční šňůry. Oba systémy pracují současně, jeden pomáhá druhému. Pupeční šňůra dodává kyslík do té doby než ji plně nahradí plíce miminka. Když necháme pupeční šňůru několik málo minut, čtyři někdy i pět, dotepat, tak může dítě přejít na dýchání plícemi plynule , nenuceně a beze spěchu.
Je-li pupečník oddělen ihned po narození, sníží to prudce přísun kyslíku do mozku dítěte. Jako odpověď na to se rychle rozběhne dýchání plícemi na plné obrátky. Dítě zmítá končetinami a všechno se v něm proti této rychlé změně bouří a brání. Jak do plic prvně vnikne vzduch tak to miminko pálí. Proto obvykle po prvních nádeších přichází malá pauze bez dýchání. Tato pauza nás nemusí zneklidnit, když jsme poučeni, věříme přírodě a nechali jsme tepat pupečník. Po chvilce začně dítě opět samo pomalinku dýchat. Dítě je schopno si samo určit dobu po kterou je schopno pálení snést. Zanedlouho je jeho dýchání již z plných plic, lehké a radostné. A to je zrovna ten okamžik kdy pupečník přerušíme.
Dítě chviličku leží matce na bříšku, jeho dýchání je plynulé, maminka ho jemně laská rukama. Kam dáme dítě teď. Odpověď je jednoduchá. Do vody, jejíž teplota je 38-39 stupňů Celsia. (tedy teplotě vnitřku lidského těla) Dítě je překvapené a jeho radost je bezmezná. Začíná se pomalinku pohybovat a prozkoumávat okolí.
Dalším krokem je seznámit dítě s zemskou přitažlivostí, tíhou vlastního těla. Pomalinku je vynořujeme a vracíme do vody, tolikrát dokud se z tohoto nového vjemu nezačně radovat. Poté je položíme na předem zahřátou plenu a zabalíme tak abychom nezakryli hlavu ani ruce, aby si mohly hrát a hýbat se. Dítě pokládáme zásadně na bok s podporou zad. Pak je konečně necháme samotné zkoumat svou nepohyblivost. Do teď žilo dítě v matčině břiše v neustálém pohybu a najednou je všechno v klidu, nic se nehýbe, svět je zmrazen..... Pak dítě někdo pohoupá. Milovaný pohyb je zpět. Dítě se uklidní. Pomalinku střídáme pomalý pohyb s chvilkami klidu a samoty. Novorozenec přechází z jedné fáze do druhé tak pomalu jak je mu příjemné a je zahrnován láskou a pozorností, že vše co se stane přijímá s důvěrou a radostí.
A to je konec dobrodružství.
Dítě leží u maminky s hlavičkou na jejím srdci. Všechno je dokonalé a v pořádku.