Partnerský přístup dává prostor pro vyjádření názoru dítěte, pro jeho návrhy řešení a vyjadřuje důvěru, že dítě udělá to nejlepší, co může, vzhledem ke svému věku a zkušenostem. Zároveň žádá odpovědnost a také vyjádřujeme zájem o to, co prožívá. Důležitým znakem respektujícího přístupu je, že podáváme důležité informace, a jejich zvážení a konečné rozhodnutí necháme na druhé osobě. (informujeme o tom co pozorujeme, o dohodách a pravidlech, které jsme si stanovili, o tom co v určitých situacích pomáhá, o důsledcích, o postupech jak a proč se to dělá, apod.)
Vymezování hranic je ve výchově naprosto nezbytné, ale je důležité, jakými způsoby jsou pravidla nastavena. Vytváření hranic s dětmi nikoli pro ně je základem partnerského vztahu.
POUČOVÁNÍ NENÍ VÝCHOVA - mluvení na dítě, ale ne s ním.
NÁLEPKOVÁNÍ- negativní i pozitivní nálepkování je špatné a může znamenat rizika pro zdravý vývoj dítěte. V případě pozitivních nálepek je dítě tlačeno k tomu, aby se chovalo tak, jak si přejí druzí, a může vést k omezování jeho emočního vývoje.
Efektivní komunikační dovednosti
- Popis, konstatování bez posuzování a hodnocení (Vidím, že...., Slyším, že...., Cítím, že....apod.)
- zaměřujeme se na to co se stalo a ne kdo to udělal a jak. Popis pomáhá vidět souvislosti. - Dát možnost volby z více možností. Výběr musí být přijatelný pro obě strany a nesmí být manipulací.
Umět se rozhodovat je velice důležitá dovednost pro život a je dobré jí s dětmi procvičovat.
Někdy je výběr pro dítě příliš náročný a je třeba dodat další potřebné informace potřebné pro rozhodnutí. Tím, že dáme na výběr, podněcujeme u dětí mentální procesy jako je porovnávání, hodnocení a zvažování pro a proti.
Pozor výběr musí být přijatelný pro obě strany. Výběr nesmí být manipulací.
Děti se potřebují naučit přemýšlet o výhodách a nevýhodách své volby a jejích důsledcích.
Je to opravdu náročnější nežli příkazy, ale je to investice do budoucna pro sebeobraz schopného a odpovědného člověka. Možnost vybrat si a rozhodovat se je podmínkou převzetí zodpovědnosti a také je výrazem respektu k dítěti, který pomáhá budovat dobré vzájemné vztahy.
Někdy se stane, že i když podáme informace o důsledcích, dítě si vybere z našeho pohledu to méně výhodné, i tehdy je třeba rozhodnutí respektovat a nechat dopadnout přirozené důsledky. Ty jsou totiž významným činitelem v budování zodpovědnosti (rozhodně pak neříkáme "Já jsem ti to říkal" apod.) - Někdy k efektivní komunikaci stačí dvě slova nebo jen výraz obličeje (např. Karle, zuby! apod.).
Věcně upozorňujeme, co je třeba udělat, a zároveň dáváme najevo partnerský vztah. Když je dítě ve skupince dětí a chová se tak, jak neschvalujeme, a nechceme to přejít bez povšimnutí ani zasahovat před ostatními dětmi, postačí nesouhlasný výraz v obličeji. O Nevhodném chování si můžeme promluvit později v soukromí. - Informace je vždy oznamovací věta. Tím se liší od pokynů, příkazů či rad.
Znakem respektujícího přístupu je, že necháváme na zvážení a rozhodnutí druhé osoby, zda informace využije. Informace rozvíjí zodpovědnost. Rady a pokyny poslušnost.
Účinější než mluvit o negativech je mluvit o positivech.
EMPATICKÁ REAKCE
Potřebujeme, aby lidé chápali a přijímali, když se cítíme v nepohodě. K tomu je důležité přijetí jeho pocitů neboli empatická reakce (Máš právo cítit se tak, jak se cítíš. Ty jsi ten, co s tím může něco udělat. Nabízím ti podporu.)
Jakmile začneme emoce posuzovat, situace se většinou zhorší (zlehčování, odsuzování, popření,...).
Přijímat negativní emoce neznamená, že souhlasíme s nesprávným chováním, které tyto emoce vyvolaly.
V jedné větě můžeme použít přijetí emocí a zároveň nesouhlas s chováním. (Příklad: Dost! Vidím, že máš na Honzu vztek, ale můžeš mu to říct a ne ho bít!)
Schopnost empatie je vrozená, ne však empatická reakce, tu se potřebujeme naučit.
Empatická reakce jako kruh bezpečí.
Jsme vyslechnuti, nikdo nás nezpovídá, ani nehodnotí, můžeme sami přemýšlet, co dál. Přitom cítíme podporu a porozumění, až už se rozhodneme jakkoli.
- aktivní naslouchání s projevy účasti (neverbální, verbální - Hm..., chápu..., jo..., ano...)
- pojmenování pocitů, záměrů očekávání druhé osoby (to tě asi zklamalo, asi si děláš starosti, to na něj máš asi pořádný vztek, to ti musí být smutno, vidím, že ti to připadá nespravedlivé, muselo se tě to dotknout, že to řekla. Myslela sis, že jste dobré kamarádky. Asi se na mě teď zlobíš, že jsem to rozhodl ... čekal jsi, že..., Počítala jsi s tím, že..., Ty ses tak těšil...., Ty jsi moc chtěla..., Ty sis přála....)
Na konci vždy dáváme druhému prostor na reakci.
Nevadí, když se do prožívání druhého netrefíme, druhá strana ocení snahu o porozumění. - Vyjádření podpory (Budu na tebe myslet. Držím ti palce. Moc bych ti přála, aby ti to dopadlo dobře. Kdybys potřebovala, můžeš mi zavolat.)
Další komunikační dovedností je použití Já - výroku.
Sdělujeme tím, jak se cítíme a proč, s čím jsme počítali, co potřebujeme nebo očekáváme. Dáváme tím najevo, že jsme si vědomi, co se s námi emocionálně děje, a že přebíráme odpovědnost za své emoce. Jeho význam může být jako signál STOP. Zároveň dáváme najevo svou sebeúctu a že nestrpíme, aby se k nám druzí chovali nepřijatelně
(příklad: tón hlasu odpovídá naším emocím.
Už se opravdu zlobím! - popis našich emocí
Hračky ještě nejsou uklizené! - popis problému, žádné obviňování, vyčítání, srovnávání apod. )
Já - výroky používáme, když jsme ve větších emocích my.
Empatickou reakci používáme, když jsme celkem v pohodě a v emocích jsou druzí.
TRESTY
Neexistují žádné správné tresty. Jakýkoliv trest je rizikem svojí podstatou. Zároveň špatné chování nemá zůstat nepovšimnuto a je třeba rychle reagovat. Otázkou není, jak trestat, ale jak vymezovat hranice a postupovat při budování správných norem chování.
Tresty nás učí, že mít moc je důležitější, než chovat se správně. Dostáváme se tak do koloběhu boje o moc. Ten, kdo je v určitém okamžiku mocnější, potrestá slabšího. Rodiče trestají slovně nebo ručně a dětská reakce nemusí být ani vědomá. Například: schválně se loudají v situaci, kdy je potřeba stihnout autobus, chovají se nevhodně, když má přijít návštěva apod.
Tresty mohou fungovat jako vyhrůžky. Když dítě tu kterou určitou nepříjemnost snese, může se vlastně dál chovat nesprávně. Nedáváme mu tak žádný jiný důvod, proč se chovat správně. Za další trestem je vlastně špatné chování zaplaceno a dítě může zlobit dál, když je ochotno přijmout další trest a tak pořád dokola. Řada dětí se tímto principem naučí přijímat tresty jako jakési výkupné za své chování, ale nenaučí se chovat správně. Tresty nás staví do role nepřítele nebo oběti, ale ani jedno není dobré pro dobrou sebeúctu a uspokojivé vztahy. Tresty poškozují vztahy a můžou vést ke ztrátě důvěry.
Trestem můžeme někoho přimět, aby udělal, co chceme, nebo aby nedělal, co nechceme. Mechanismus, kterým toho dosáhneme, je však založen na strachu, nikoliv na osvojování morálních hodnot.
Tresty účinkují krátkodobě. Jejich účinek je založen na přítomnosti trestající autority nebo na obavě, že by se to mohla dozvědět. Naproti tomu porozumění souvislostem je přítomno, i když jsme sami.
Co místo trestů?
Namísto trestů nechat přiměřeně dopadnout důsledky nesprávného jednání. Jejich smyslem je zprostředkovat porozumění přirozeným zákonitostem, podle nichž funguje svět a společnost.
Přirozené důsledky většinou logicky vyplývají z provinění, ale musíme se je naučit vidět a najít vhodnou formu, jak to zdělit dítěti, aby pochopilo souvislosti a bylo schopno účinné reakce.
(příklad: Jirka rozbil okno. "Jirko, co navrhuješ udělat s tím oknem...... Myslím, že bys na to mohl přispět z kapesného....Taky si myslím, že by pan Kouba ocenil, kdyby ses omluvil....Napadá tě, co budeš dělat příště jinak, abychom tohle už nemuseli řešit?")
Použitím přirozených důsledků učíme děti toto:
překročil jsem určité hranice - co mohu udělat pro nápravu
Použitím trestu učíme děti toto:
překročil jsem hranice - co mohu udělat abych se vyhnul trestu
Když jsme se poctivě snažili řešit problém za spoluúčasti dítěte, a přesto to nevedlo k dosažení dohody přijatelné pro obě strany, můžeme iniciativu převzít my. Říkáme tomu provést opatření.
Věta začíná informací o přijatelném chování a poté následuje informace o jiné alternativě nebo přirozeném důsledku. Důležité je, že informace s poskytnutím výběru není hrozbou. Každé opatření by mělo být dočasné.
(příklad: Můžeš si hrát s ostatními a dodržovat dohodnutá pravidla nebo můžeš být chvilku sama v pokoji. Až budeš myslet, že se s kamarádem domluvíš bez kopání a nadávání, můžeš se samozřejmě vrátit. Nebo až budeš dodržovat naše pravidla, můžeš se zase zapojit do hry. Můžeš si půjčovat moje kazety, ale dávat je do obalu a vracet na místo. Anebo bych je musela zamknout. Za týden si můžeme promluvit o tom, jestli si zase můžeš půjčovat mé kazety.)
ODMĚNY
Když hovoříme o rizicích odměn, máme na mysli odměn ve významu uplácení - aby někdo udělal to, co chceme my. Neboli udělej toto a já ti pak dám tamto. Nejpodstatnější charakteristikou odměny je nerovnocenný vztah. Odměna většinou snižuje zájem a vnitřní motivaci. Protože skryté poselství odměn je: tato činnost sama o sobě nemá valnou cenu, ale já potřebuji, abys ji udělal, a proto ti nabízím úplatek v podobě odměny.
Potřeba učit se, dozvídat se, je naší biologicky hluboce zakotvenou potřebou. Mylná představa, že by se děti samy od sebe neučily, vede k tomu, že učitelé začnou dětem dávat hned od prvních dnů ve škole odměny (hvězdičky, puntíky apod.). To ve jménu udržení, ba zvýšení motivace. Během několika málo týdnů se z dětí nadšených pro učení a vědění stanou sběratelé známek.
Učení nepotřebuje odměny ani tresty - potřebuje však bezpečné prostředí, smysluplnost, přiměřený čas, zapojení více smyslů než jen zrak a sluch, zapojení a využití emocí apod. Pokud chtějí rodiče svému dítěti pomoci udržet vnitřní motivaci k učení, měli by do značné míry známky ignorovat - jen tak se sníží jejich význam. Spíše mohou hovořit o jeho učení a k tomu pak případně vyjádřit uznání nebo ocenění.
(příklad: Vím, že ses na tu písemku včera připravovala...., Zajímalo by mě jakým způsobem jsi se to tak dobře naučila...., Můžeš mi říct, co to bylo za učivo.....)
Jestliže mají děti zkušenost, že je dospělý mohou odměnou přimět k nějaké činnosti, pravděpodobně zkusí tento způsob ovlivňování druhých použít zase k dosahování svých cílů. Tato cesta vede k vytvoření návyku kupovat si druhé odměnami. Tato zkušenost nám může přetrvat až do dospělosti. Důsledkem toho je také přijímání morálky úplatků jako něčeho, co vlastně k životu patří.
Další nevýhodou odměn je, že potlačují tvořivost a chuť zabývat se věcmi do hloubky, protože součástí příslibu odměny bývá sdělení, jak má daná práce či chování vypadat. Když to děti vědí, tak se snaží především dostát této představě. Uplatnit vlastní originální řešení nebo dát najevo, že něčemu nerozumí, a zeptat se - k tomu v mnoha případech nedojde, protože by to ohrozilo získání odměny.
Alternativou k odměnám je uspořádat podmínky a chování dětí tak, aby mohly prožívat pozitivní přirozené důsledky těchto činností a chování.
POCHVALY
Jak poznáme pochvalu
(příklady: ty jsi tak chytrý, jde ti to úplně samo. Tys to všechno snědl, to jsi hodný chlapeček. Ty jsi taková inteligentní, ty to určitě zvládneš. Ten obrázek je moc hezký, ti jsi moc šikovná. apod.)
Pochvala neoprávněně zobecňuje, používá laciné fráze nebo přehánění a vyjadřuje nadřazenou pozici chválícího.
Zvláštním případem je kombinace pochvaly s kritikou.
(příklad: No vidíš už to máš, že ti to ale trvalo.)
Pochvaly vytvářejí závislost. Je to závislost na vnějším hodnocení, na druhých lidech, především na těch, kteří představují autoritu.
Alternativou k závislosti na hodnocení je sebehodnocení. Realistický pohled na to, jací jsme a co děláme. Tento přístup učí děti zaměřovat se na činnost samotnou. Mít dobrý pocit z výsledku a nečekat obdiv od ostatních. Pro děti je mnohem cennější, když zařídíme věci tak, aby se mohly cítit úspěšně a pochválily se samy, než když jim pochvalu udělíme my. Alternativou k pochvalám je zpětná vazba a ocenění.
Pro zpětnou vazbu je podstatné, že se zaměřuje na činnost nebo chování, nehodnotí osoby.
(příklad: Pochvala: Ty jsi opravdu literárně nadaný, napsal jsi to moc krásně.
Positivní zpětná vazba: Tvá úvaha o přátelství je napsaná přehledně a je členěna do odstavců podle toho co k sobě patří, myšlenky se neopakují a ty citáty jsou opravdu neotřelé.
Negativní zpětná vazba: Tvá úvaha o přátelství je napsaná dost nepřehledně, některé myšlenky zůstávají nedořešené a například tady v druhém odstavci.....)
Informace ze zpětné vazby se mohou využít při další práci.
Zpětnou vazbu pro učení nezbytně potřebujeme, hodnocení naší osoby ne. Zpětná vazba posiluje smysluplnost a udržuje zájem. Zpětná vazba je emocionálně neutrální.
MOTIVACE
Podmínky pro udržení vnitřní motivace
Smysluplnost - Když se má náš mozek něčím vážně zabývat, potřebuje v tom vidět smysl tady a teď.
Spolupráce - zejména tam, kde je práce monotónnější a nepříliš záživná, posiluje vnitřní motivaci komunikace, vzájemná blízkost a pocit sounáležitosti.
Svobodná volba - mít možnost rozhodnout se, zda něco dělat, jakým způsobem, kdy nebo s kým.
Zpětná vazba - informace o správnosti postupu nebo o výsledcích naší činnosti, o našem snažení a chování se významně podílejí na tom, zda budeme v činnosti nebo chování pokračovat.